Loňský rok mě poučil v tom, že bych si neměla dělat přehnané plány – ať už čtecí nebo psací –, protože je člověk stejně málokdy dodrží. A mezi námi, ačkoliv jde jen o něco, co si člověk sám předsevzal a nikomu tím vlastně nic nedluží, stejně mě tak trochu „stresovalo“, že s uplynulými měsíci se moje plány nehýbaly a já tak měla krutě krásný přehled o tom, jak víceméně nic nedělám. Samozřejmě to nicnedělání bylo diskutabilní a týkalo se převážně kreativní stránky mé působnosti. Jenže když jste zvyklí víc jak dekádu dennodenně držet v ruce knihu, psát recenze nebo vlastní příběhy, tak ten pocit, že už nezvládáte napsat tři recenze a dvě kapitoly týdně je docela frustrující a člověka z toho přepadají pocity méněcennosti, neschopnosti a tak podobně. Vážně. Je to trochu trapné, ale je to tak (a do toho celoroční celosvětová covidová depka žejo).

Vzhledem k tomu, že jsem poslední čtyři měsíce loňského roku vlivem těhotenství a covidu víceméně prospala nebo prachsprostě proválela, jsem si uvědomila, že je vlastně docela fajn zvolnit, nechrlit neustále nějaké recenze a přečíst si občas něco jen tak, aniž bych to musela analyzovat právě pro potřeby pozdější recenze. Ve výsledku bylo docela fajn vypustit i to psaní – člověk aspoň nepropadal tolik panice, že po jeho poslední knize neštěknul ani pes (doteď mě docela děsí, že půl rok po vydání jsou venku tři recenze, na databázích má kniha dohromady nějakých 40 hodnocení a instagram ani nestojí za řeč – možná si nemusím moc dělat starosti s tím, co budu psát po Krysách…).

A tak jsem se rozhodla vzít to letos víc zvolna. Výrazně jsem si ubrala recenzních výtisků (ono s druhým prckem na ně asi moc času stejně nebude), nedávala jsem si žádné výrazné knižní plány a co se týče psaní, byla jsem taky skromná.
Z loňských plánů mi zůstaly tři rozečtené knihy a k nim jsem přihodila dvě, které jsem rozečetla a nedočetla loni (na vině je to, že byly anglicky a mně ta angličtina loni vážně, ale vážně nešla…) a chtěla bych ještě před porodem přečíst dvě bichle, na které jsem zvědavá, protože mi něco říká, že pak bych se k nim – z mnoha důvodů – asi jen tak nedostala…
A co se týče psaní – tam mám rozpracovaných spoustu projektů. Byl pro mě docela šok, když jsem zjistila, že jsem na některé z nich nesáhla už třeba taky víc jak tři roky! Nevím, jak je možné, že ten čas tak letí, když mám pocit, že jsem teprve nedávno dopisovala jednu prima scénu do Nevěsty císařství… Ale jak jsem psala – oproti loňským megalomanským plánům na tvoření jsem byla letos skromná.

Takže, co jsem si na letošek předsevzala?

– Přečíst v rámci knižní výzvy na goodreads (nojo, to jsem si nemohla odpustit) 40 knih a komiksů (rok od roku to výsledné číslo postupně snižuju…).
– Dočíst (vím, že tyhle kousky už číst chci) 5 rozečtených a prozatím odložených knih.
– Přečíst dva konkrétní tituly: Kronovy děti a Převorství u pomerančovníku (to jsou ty dvě bichle).
– Chtěla bych si víc načíst knihy Adriana Tchaikovského – je to můj oblíbenec a mám doma jeho takřka kompletní bibliografii, tak je ostuda, že se mu nevěnuju víc.
– Dopsat a připravit k vydání (to jest zredigovat) trojku Krys.

A pak jsou tu moje dvě obligátní předsevzetí, které si dávám spíš tak pro formu, protože mám pocit, že se k nim stejně nikdy nedohrabu, ale nějak mi ten výčet bez nich nepřijde kompletní 😀
– Přečíst letos víc knih než si jich nově pořídit do knihovny (Jestli se mi to povede splnit aspoň jednou, tak už si to předsevzetí nikdy znovu nedám, slibuju!).
– Pustit se do nějaké rozsáhlé série (Kolo času, Malaz, případně do Sandersona a jeho Kosmíru).

Nakonec toho není asi zas tak málo, ale je toho výrazně míň než loni a tak nějak mě utěšuje, že je to jaksi více… nejednoznačné 😀
A co vy a vaše plány na letošní rok?