Narodila jsem se v oné kolínské rovině, o níž pojednává jedna lidová píseň, abych následně byla přestěhována na krutý, dálný sever. Zocelená tamními podmínkami jsem se vrátila do rodného kraje, abych v nedaleké Praze mohla vystudovat Informační studia a knihovnictví. Jak se zdá, už jsem ve zdejší nížině zapustila kořeny, takže tu asi nějaký pátek zůstanu (byť severské zimy mi chybí…). Hned po škole jsem si vyzkoušela, že vysněná práce nemusí být vždy nutně tím nejlepším, co vás potkalo, aneb láska ke knihám neznamená, že budete dobrým knihkupcem. Pak jsem se na chvilku pustila od jakési internetové pseudonovinařiny, což mi vydrželo půl roku. Na třetí pokus jsem se uhnízdila v pražské městské knihovně, konkrétně v oddělení digitalizace, kde jsem tomu začala poměrně záhy šéfovat – a to až do května 2018, kdy jsem odešla na mateřskou dovolenou.

Od té doby si žiju spokojeně s manželem a dvěma dcerami v našem domku až po střechu nacpaném knihami (a dětskými hračkami)…

Moji rodiče ve mně odmalička pěstovali lásku ke knihám. Dokonce mi odmítali v první třídě podepisovat povinné čtení na desky slabikáře, protože do knihy se přece nepíše…! Jelikož jsem tedy už od útlého věku byla patřičně poučena, že kniha je nejlepší přítel člověka, začala jsem s chutí pracovat na utužování tohoto přátelského vztahu.

Zhruba do svých deseti let jsem četla především pohádky, ale pak došlo k přelomové změně. Nejen, že mně i mým dvěma sourozencům začala mamka před spaním číst Pána prstenů, ale do spárů se mi také dostala kniha Dračí princ od Melanie Rawn. Stalo se to, když jsem během letního pobytu u babičky remcala, že chci ke čtení nějakou pohádku. Otravovala jsem tak dlouho, dokud mi babička nevrazila do ruky tu nejtlustší bichli, jakou měla zrovna po ruce, se slovy: „To je taky tak trochu pohádka.“ A tím byl můj osud nadobro zpečetěn…

O dva roky později mě napadlo, že psát vlastně nemůže být tak těžké, a začala jsem vytvářet vlastní příběhy. Ačkoliv zpětně vzato, nějaké pokusy probíhaly už dříve, zhruba už někde ve druhé třídě – chudinka Popelka –, až jsem si nakonec stvořila vlastní svět, který poměrně záhy dostal několik dalších sourozenců. Takže ano, můj slavný „multivesmír“ mám v plánu víceméně od samého začátku.

V roce 2004 vyhlásila naše městská knihovna literární soutěž pro základní školy Povídej mi pohádku, kam jsem poslala svou první dokončenou povídku Dračí moudrost. Jelikož jsem tuto soutěž vyhrála, nabyla jsem (mylného) dojmu, že jsem geniální autorka. Z toho důvodu jsem se v roce 2006 – poté, co jsem dotáhla do konce povídku Zde žijí vlci – odhodlala poprvé (ale zdaleka ne naposledy) zúčastnit soutěže Vidoucí. Což sama považuji za jakýsi milník v mém literárním snažení. Z čehož vyplývá, že mezi prvním „oficiálním“ dokončeným textem a první publikovanou knihou uplynulo jedenáct let… Inu, nějaký čas to zabralo.

Od té doby se snažím býti pilným autorem a přinášet čtenářům knihu ročně, sem tam doplněnou o nějaké čtení zdarma. Ne vždy se to podaří, ale snaha se cení 🙂