Narodila jsem se v oné kolínské rovině, o níž pojednává jedna lidová píseň, abych následně byla přestěhována na dálný sever. Zocelená tamními podmínkami jsem se vrátila do rodného kraje, abych v nedaleké Praze mohla vystudovat Informační studia a knihovnictví. Nakonec jsem ve zdejší nížině zapustila kořeny natrvalo, byť severské zimy mi chybí… Pracovně jsem se uhnízdila v pražské městské knihovně, konkrétně v oddělení digitalizace, a to až do května 2018, kdy jsem odešla na mateřskou dovolenou.
Momentálně žiju spokojeně s manželem a dvěma dcerami v našem domku až po střechu nacpaném knihami (a dětskými hračkami)…

Už od útlého věku jsem byla patřičně poučena, že kniha je nejlepší přítel člověka, a začala jsem s chutí pracovat na utužování tohoto přátelského vztahu. Zhruba do svých deseti let jsem četla především pohádky, ale pak došlo k přelomové změně. Nejen, že mně i mým dvěma sourozencům začala mamka před spaním číst Pána prstenů, ale do spárů se mi také dostala kniha Dračí princ od Melanie Rawn. Stalo se to, když jsem během letního pobytu u babičky remcala, že chci ke čtení nějakou pohádku. Otravovala jsem tak dlouho, dokud mi babička nevrazila do ruky tu nejtlustší bichli, jakou měla zrovna po ruce, se slovy: „To je taky tak trochu pohádka.“ A tím byl můj osud nadobro zpečetěn…

O dva roky později mě napadlo, že psát vlastně nemůže být tak těžké, a začala jsem vytvářet vlastní příběhy. Ačkoliv zpětně vzato, nějaké pokusy probíhaly už dřív, zhruba už někde ve druhé třídě – chudinka Popelka –, až jsem si nakonec stvořila vlastní svět, který poměrně záhy dostal několik dalších sourozenců. Takže ano, můj slavný „multivesmír“ mám v plánu od samého začátku.

V roce 2004 vyhlásila naše městská knihovna literární soutěž pro základní školy Povídej mi pohádku, kam jsem poslala svou první dokončenou povídku Dračí moudrost. Jelikož jsem tuto soutěž vyhrála, nabyla jsem (mylného) dojmu, že jsem geniální autorka. Z toho důvodu jsem se v roce 2006 – poté, co jsem dotáhla do konce povídku Zde žijí vlci – odhodlala poprvé (ale zdaleka ne naposledy) zúčastnit soutěže Vidoucí. Což sama považuji za jakýsi milník v mém literárním snažení. Z čehož vyplývá, že mezi prvním „oficiálním“ dokončeným textem a první publikovanou knihou uplynulo jedenáct let… Inu, nějaký čas to zabralo 🙂