Jak to tak vypadá, mám (Zatím!) nápadů na články docela dost (Vždycky můžu sklouznout k nějakým vyloženě osobním výlevům žejo – haha.), takže jsem se rozhodla uveřejnit další už teď. Téma, které bych tu ráda nadnesla (nebudu ho rozebírat kdovíjak do hloubky, nebojte), je aktuální i pro moje knihy, takže se opět dozvíte něco o tom, jak to mám jako autor já. A to téma není nic menšího než nezdravé vztahy v knihách – a že jich je slušné množství.

Víte, já sama proti nim vlastně nic nemám – naopak mám například pro ty destruktivní vztahy docela slabost (když jsou uvěřitelně napsané). Což se pak samozřejmě odráží i na tom, že je ve svých příbězích používám.

Z nějakého důvodu je to v té fantastice málokdy tak: Holka potká kluka/holku, chvíli se spolu vídají/přátelí, pak zjistí, že se vlastně zamilovali/y, a tak přijde řada na to ostatní. Důvěřují si, znají se, jsou k sobě slušní… Jelikož fantastika bývá nabitá událostmi, které podobné navazování známostí (které bychom mohli označit za zdravý vztah) příliš nepodporují, jsou zdejší vztahy většinou více dynamické a jaksi „zrychlené“. (Jasně, můžete namítnout, že jsem staromilec a ani vztahy v reálném světě už tak dneska nefungují.) Pořád se k sobě ale postavy mohou chovat slušně – nelhat si, neurážet se, nezneužívat se, neubližovat si, nevynucovat si nic z pozice moci, chovat se k sobě se vzájemným respektem. Když se na to ale podíváme, tohohle se dočkáme stále méně (alespoň na mě to tak působí). Ne vždy jsou však na vinně okolnosti příběhu, ale spíše charakterové vady jeho aktérů. A víte co? Je to v pořádku – pokud jako autor víte, že píšete o vztahu, který není zdravý. Není to v pořádku ve chvíli, kdy se tváříte, že to nejromantičtější, co se vám může přihodit, je, když vás chlap zatáhne do postranní uličky a tam se na vás zuřivě vrhne, až vám orve záda o zeď, poté, co jste mu řekla, že je kretén a nechcete ho už nikdy v životě vidět.

Upřímně – ono to má své kouzlo a je to svým způsobem vzrušující představa, co si budeme nalhávat. Kdyby tomu tak nebylo, nejsou ty tuny erotických románů plné podobných alfa samců aka neandertálců, kteří si svůj úlovek prostě odtáhnou za vlasy do jeskyně. Jenže tady jde o to, že my jako čtenáři víme, že i ta žena to ve skutečnosti chce, takže je to vlastně pro nás v pořádku – a to je strašně ošemetné. Dává to nezdravým vztahům v knihách punc jisté legitimnosti. Tady sice už asi maličko odbíhám a dostávám se trochu do jiných vod, ale doufám, že mě chápete.

Jako autor si prostě musíte být vědomi toho, že píšete o toxickém či destruktivním vztahu a měli byste to tak i prezentovat. A můžete ten vztah mezi postavami milovat vy i vaši čtenáři, ale všichni si musí být vědomi toho, jak to je. Nemůžete to, že si dva lidi vzájemně ubližují, i když se milují, stavět na piedestal a vychvalovat jako vzor romantiky a společného štěstí. (Nebo můžete, ale lidi jako jsem já, tím děsně nakrknete.)

A teď nějaký ten příklad toho, kdy jsem něco podobného použila já ve svých knihách. Pozor, dojde na nějaké spoilery!

Jako první se samozřejmě nabízí Nix (i kdyby už jen proto, že v tuhle chvíli ještě Před bouří není venku). Pevně věřím tomu, že vztah, který jsem své polomrtvé nekromantce dopřála, nikdo nebral (a brát nebude) jako vztah, který je po všech stránkách v pořádku. Protože není. V Noční labuti se Nix pokusila navázat víceméně normální vztah – což selhalo. Jako autor jsem se domnívala, že po tom všem, čím jsem ji nechala projít, je logické, že bude pošramocená a bude mít tedy s navazováním známostí trochu problém. A zároveň jsem si řekla, že k sobě bude potřebovat muže, kterého nakonec dostala – takového, který toho má taky dost za sebou a je všechno, jen ne neposkvrněný jako bílá lilie… Troufám si tvrdit, že jejich vztah obsahuje opravdu i jistou romantiku a není vyloženě ukázkově toxický, přesto je v něm řada dílčích aspektů, které bychom asi ve svém životě tak úplně nechtěli – a ty jsou dány především minulostí postav.

Když srovnáte vztah Nix a jejího muže a vedle toho vztah Farii a jejího drahého, myslím, že rozdíl je patrný takřka okamžitě. Kromě toho i postavy kolem jsou si vědomy toho, že Nixin přístup ke vztahům není úplně v normě a nerozpakují se jí to říct. A já jako autor mohu jen doufat, že čtenáři ten rozdíl opravdu viděli, a že jim nepřijde v pořádku, když vás občas někdo chytne pod krkem… A teď si dovolím malou citaci, která snad ukazuje, jak jsem to s tou Nix vlastně myslela (ukázka je z druhého dílu Perutě noci).

Oba jsme měli vlastní jizvy minulosti. Za to všechno, co jsme udělali druhým i sami sobě, jsme si jeden druhého zasloužili.

No a teď jsou tu Krysy apokalypsy…
To je trilogie, kterou jsem vystavěla především na postavách a jejich vztazích. Tudíž se jich tam vystřídá pěkná řádka. A ne vždycky je to růžové – spíš naopak. V hlavní dějové linii je jeden vztah, který je destruktivní, a to poměrně silným způsobem. V tomhle případě určitě nedojde k mýlce a všichni pochopí, že chování obou postav není v pořádku. Tenhle vztah mě popravdě strašně bavilo psát a doufám, že si ho stejnou měrou užijí i čtenáři! A na závěr tu mám taky jednu citaci:

Postarám se, abych se stala i tvojí zkázou…