Úplně původně jsem na únor chystala trochu jiný článek, ale jelikož se teď tohle téma poměrně hodně přetřásá kvůli článku na Sardenu, rozhodla jsem se k tomu taky něco napsat. Předem podotýkám, že všechno, co tady bude napsané (a platí to i o článcích do budoucna), jsou jen a pouze mé názory (často také věci týkající se mojí vlastní tvorby), založené na mých osobních zkušenostech – nenačítám si tuny odborných knih, studií a nevedu učené filozofické debaty. Prostě se jen koukám kolem sebe a čas od času si o tom něco pomyslím v duchu své vlastní povahy.

Jak jsem již naznačila výše, na Sardenu vyšel článek, v němž si redaktorka posteskla nad dvěma aspekty v české fantastické literatuře.
A) Je zkostnatělá a nevěnuje se moderním trendům.
B) Neobsahuje závažná témata, která momentálně hýbou světem (ekologie, gender, …) a je to špatně.

Ačkoliv v samotném článku to jde tak trochu ruku v ruce, já jsem se to rozhodla rozdělit, protože si myslím, že obě dvě věci si zaslouží vlastní vyjádření. A možná jsem to taky rozdělila proto, že s jedním tvrzením souhlasím a s druhým ne.

Je česká fantastika zkostnatělá?

Rozhodně ano. Možná mě za tohle ledaskdo ukamenuje, ale nalijme si čistého vína. Podívejte se na díla českých autorů (a autorek, ať jsme tedy genderově korektní) – co nejčastěji vidíte za subžánry? Historickou, středověkou fantasy (nebo alespoň historizující), humornou fantasy a akční věci (Kulhánkoviny/Kotletoviny). Což jsou všechno subžánry překonané víceméně koncem devadesátých let. Nechápejte mě špatně, já mám slabost pro hrdinskou fantasy a pro meč a magii (to jsou subžánry překonané dokonce už začátkem devadesátých let…) a rozhodně netvrdím, že jsou tyto knihy od českých autorů (prosím, berte toto označení „bezpohlavně“) napsané špatně. Dokážou ale přitáhnout mladší čtenáře, odrostlé na překladové literatuře, která ať se nám to líbí nebo ne, je modernější (byť třeba jen z jazykového hlediska)? S největší pravděpodobností ne. A to je oč tu běží – protože tímhle tempem česká fantastika brzy pojde.

Jasně, každý by měl psát, co ho baví. Snaha být za každou cenu poplatný tomu, co zrovna frčí, je nesmysl. Taky neříkám, aby se čeští autoři okamžitě vrhli na dystopické postapo, na young adult a podobně. Koneckonců knihy současných českých autorů mají pořád slušný odbyt a dobrou čtenářskou základnu. A podle mě je důležité, aby tyhle knihy i nadále vznikaly. Měl by se ale dát víc prostor nové krvi, protože česká fantastika se tematicky a stylově už dvacet let točí v kruhu. Jo, teď si možná řeknete: „Typická zneuznaná autorka, co kolem sebe hází moudra.“ Ovšem buďme zcela upřímní (teď si zase pro změnu možná řeknete, že jsem děsný egoista), i když nejsem bestselleristka, rozhodně nejsem ani zneuznaná. A i když mě samotnou pořád občas překvapí, jak moc se Nix těší čtenářské přízni, je vidět, že jsem asi někde něco udělala dobře (člověk se občas musí sám poplácat po ramínku).

A víte s jakými prognózami jsem se setkávala? Nikdo to nebude číst, protože je to málo vtipné, moc feministické (o tom někdy jindy), časově neukotvené a tím pádem to není dobově věrné. Napsala jsem totiž fantasy ve stylu meč a magie z pseudostředověku. Vůbec jsem přitom neřešila, že v té době se ještě nenosily korzety, dveře neměly kliky a opasky neměly spony. A světe div se – drtivé většině čtenářů to bylo úplně putna. Na někoho to může působit dojmem, že jsem tedy svou knihu a průzkum k ní odflákla (o načítání materiálů vám něco napíšu někdy příště), ale to není pravda. Prostě jen mě samotnou přehnaná dobová věrnost – nezřídka na úkor zábavnosti četby – v knihách rozčiluje. Tak jsem se primárně zaměřila na jiné aspekty vyprávění.

Je nutné si uvědomit, že noví autoři nezřídka na různá klišé mohou nahlížet jinými způsoby, mohou vnést do známých témat svěží vítr (přeci jen je pouze konečný počet typů zápletek…), jen se na ně a jejich knihy musí – převážně nakladatelé! – přestat koukat jako na něco méněcenného, co neodpovídá tomu, jak se to tady u nás doposud vedlo, a proto je to špatně.

Zmínila jsem i rozdíl v používaném jazyce. Spousta lidí si bohužel myslí, že to znamená jazyk zjednodušený a přístupnější mladší generaci, která všechno potřebuje „zrychleně“. Ale to je omyl. Tohle se mi strašně těžko vysvětluje, ale prostě u řady novějších autorů vnímám jejich jazyk a sloh trochu jinak, zdá se mi jaksi dynamičtější, živější… A rozhodně to neznamená, že by měli menší slovní zásobu, nebo používali jen jednoduché věty.

Když se podíváme na to, jaké knihy v posledních letech slavily neobvyklý čtenářský úspěch, co tam vidíme? Mycelium (Kadlečková), Algor (Hlávka, Vybíralová), Naslouchač (Stehlíková), Projekt Kronos (Bareš), Krev pro rusalku (Sněgoňová) – všechno jsou to tituly, které se od drtivé většiny české fantastické produkce výrazně liší. (Tady uznávám, že v posledních letech je té čerstvé krve vidět výrazně víc.) I knihy ze škatulek, které jsem zmiňovala předtím, jsou úspěšné – samozřejmě že ano. Naši „akční školu“ netřeba zmiňovat, Kotleta je nejprodávanější autor fantastiky u nás… Jen si zkrátka nejsem jistá tím, že dokážou k žánru přitáhnout nové čtenáře z mladších řad, což je potřeba (a tito nemusí nutně číst jen young adult…).

Nechci nic paušalizovat a vím, že můj pohled na věc je trochu zjednodušený (kdo by to taky pak ještě četl), ale zkrátka myslím, že nová krev české fantastice prospěje.

Zásadní témata do všech knih?

Druhým okruhem jsou závažná témata v knihách. Troufám si tvrdit, že tady už to bude o něco kratší. Tohle je totiž věc s níž z hloubi duše nesouhlasím.

Abych to uvedla na pravou míru: Nemám absolutně nic proti tomu, když knihy reagují na současnou situaci (ekologickou, politickou, …) a čas od času si ráda něco podobného přečtu. Jenže úplně stejně ráda si přečtu Mercedes Thompsonovou… Nikdy jsem neviděla nic špatného na oddechových knihách a pokud některý z mých příběhů někomu zpříjemní odpoledne, zanechá v něm ozvěnu emocí (třeba zlomené srdce, když zabiju jeho oblíbenou postavu…), považuji svou misi za splněnou.

Když jsem byla s Katkou Hurtovou na besedě v Jablonci nad Nisou, padl tam dotaz, zda dáváme do našich knih nějaká důležitá, závažná témata. Literaturu vnímám jako silné a mocné médium, které dokáže oslovit masy, pro mě osobně je ale primární účel literatury bavit. Bylo mi řečeno, že to je názor, se kterým bych se neměla moc šířit. A proč? Mít za cíl někoho pobavit přece není vůbec snadné. Naopak si myslím, že leckdy je daleko těžší někoho dobře pobavit, než ho „jen“ o něčem poučit.

Velká, zásadní témata mají v literatuře své místo, o tom není pochyb. Obdivuji autory, kteří je do svých knih dávají s grácií, kdy nepůsobí samoúčelně, ale jsou nedílnou součástí jejich příběhů (Jemisinová, Bacigalupi, Atwoodová, …). Nedávejme je tam ale na sílu za každou cenu jen proto, že je to v některých kruzích moderní. Přestaňme na knihy, které tato témata neobsahují, koukat skrz prsty. Zábavná (chcete-li braková) literatura má ve světě své místo úplně stejně. A nikde není vytesáno do kamene, že si z nějaké oddechovky na jedno odpoledne nemůžete odnést zajímavou myšlenku nebo nový pohled na nějakou problematiku. A pokud vám druhý den po přečtení podobné knihy vzpomínka na některou scénu vyvolá úsměv na tváři, tak to přece taky není úplně k zahození. No ne?

PS: Řada knih – i od českých autorů – ta závažná témata obsahuje (dokonce si myslím, že se jich většina o nějaké alespoň zlehka otře…), jen z toho nekřičí na první dobrou a jejich autoři si na nich nezakládají tolik jako jiní.