Je to tak – přese všechno proběhl 19. 9. 2020 další ročník knihovnického conu CONiáš, kde jsem opětovně přednášela… Tématem byly tentokrát mýty a legendy, takže jsem to pojala jako vyprávění o tom, čím jsem se (ne)inspirovala ve svých knihách. No a jelikož jsem co se týče přípravy děsný tvor (mám ve zvyku si celou přednášku slovo od slova napsat a pak se ji víceméně „naučit zpaměti“ – ujetý, já vím), tak si můžete moji přednášku přečíst… A pokud chcete, a trochu si zarolujete, tak se můžete podívat na prvních šest minut – takže skoro na půlku! 😀 (A taky na další přednášející…)

————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————

Když mi Míla napsal, jestli jsem se náhodou ve svých knihách neinspirovala nějakými mýty a nechtěla bych o tom přednášet na CONiáši, zmohla jsem se jen na obligátní: „Ehmmm.“

„Tak super, píšu si tě!“

Takže jsem pak následné týdny strávila tím, že jsem se snažila nějak zkrátit cestu různých legend, které se dostaly do mých příběhů tak, aby to dávalo smysl… a zároveň se to vešlo do dvaceti minut určených k přednášce. Takže to možná ve výsledku budou spíš takové krátké historky z natáčení…

Možná jste to už slyšeli, nebo to možná ještě někdy uslyšíte: takovou tu otřepanou všeobecnou poučku ohledně všech fantasy příběhů. A sice, že každá fantasy zákonitě vychází z mýtů. Ono totiž po pravdě málokdy dokážeme vymyslet něco, co už před námi někdo dávno nevymyslel. Pak už záleží jen na tom, zda se do svých příběhů inspirujeme konkrétními legendami (ať už tuto inspiraci konkrétně přiznáme nebo ne), nebo na nás prostě působí svět mýtů a legend jako celek – svou atmosférou či poselstvím. No a taky trochu záleží na tom, zda tam nějaký ten dávný příběh dáme úmyslně, nebo se tam vloudí čistě náhodou…

Mně se stalo obojí.

Každopádně nejdřív k Nix, protože je to dáma (a taky je starší), takže má přednost před Krysama…

V hlubokém dávnověku jsem byla na přednášce Františky Vrbenské, která se věnovala japonské mytologii. Kromě spousty zajímavých informací tam taky zazněl jeden příběh, který mi utkvěl v paměti, protože jedna jeho část hezky korespondovala s nápadem, který se mi zrovna líhnul v hlavě. Pokud někdo tuhle legendu znáte a já vám ji teď povím trochu jinak, tak se předem omlouvám – přece jenom je to už skoro dekáda a ta paměť není, co bývala…

Šlo o příběh samuraje a jeho ženy. Samuraj byl odvelen do války, dlouhé roky se nevracel a všichni ho dávno považovali za mrtvého. Jednoho dne v jeho sídle začalo strašit a ve vesnici se začaly objevovat mrtvoly. Shodou náhod to bylo v době, kdy tohoto samuraje zahlédli, jak se vrátil domů… Začalo se tedy spekulovat o tom, že byl ve válce skutečně zabit a vrátil se jako upír, aby terorizoval svou vesnici. Známe to: vesničani, vidle, pochodně… Nakonec se ukázalo, že v tom domě skutečně strašil upír, ale nebyl to samuraj, nýbrž jeho žena. Ta se totiž v domnění, že přišla o manžela, pokusila spáchat sebevraždu (tuším, že se snad chtěla podříznout), ale nepovedlo se jí to a přežila – svým způsobem.

No a jelikož jsem morbidní tvor, zaujala mě ta přežitá sebevražda a následné prokletí. Je to prvek, který jsem využila v Noční labuti: pokud se v mém světě čarodějka pokusí o sebevraždu a přežije ji, stane se z ní hodně zlovolná bytost (zkombinovala jsem to ještě tak trochu s bludičkou/rusalkou/divoženkou). Pokud se takovéhle ženě narodí dcera, tak bude mít pár zajímavých vrozených schopností – mimo jiné také jakési osobní kouzlo, kterým bude lákat chlapy (aby je následně nějak zlikvidovala – to má od těch divoženek a podobné verbeže). To mi ale také hodně připomnělo některé aspekty bohů lásky (poznámka pod čarou: pokud jste četli, nebo číst budete, Noční i labuť i Krysy apokalypsy a uvidíte tam mezi některými postavami jistou podobnost – tak tato podobnost není čistě náhodná…). Takže začalo googlení – přes různé klasiky jsem narazila na irského boha úrody, plodnosti, lásky a milenců – Aenguse Óga. Ten se uměl měnit v nějakou tu zvířenu – mimo jiné také v labuť. No a tím bylo rozhodnuto… Nemluvě o symbolice labutě: moudrost, krása, láska, touha plnit své závazky… Prostě to k tomu příběhu tak nějak sedělo (i když občas spíš trochu ironicky).

Jak je vidět, lze se inspirovat ledasčím, různě to kombinovat, osekávat, poupravovat, začleňovat do pravidel vašeho fiktivního světa… je to jen na autorovi.

Tou symbolikou se nenápadně dostávám ke své nejnovější knize: románu Pře bouří, což je první díl trilogie nazvané Krysy apokalypsy. Mně se zkrátka líbí ta symbolika zvířat v názvu, kdy tak trochu už sám název dává tušit atmosféru, kterou ten příběh má…

Když o někom řekneme, že je krysa, tak tím většinou myslíme, že je zbabělec a podrazák. A do značné míry to opravdu definuje moje Krysy (s velkým K) – protože ten příběh je skutečně o zbabělcích, zrádcích, úskocích a různých podlostech. Je to jenom část, žádný strach, jsou tam i hezké věci… jen jich není moc. Narážím tím taky na různé podvratné živly, které se bez ohledu na okolnosti snaží dostat k moci za každou cenu… Má to také zcela konkrétní význam v rámci série, ale to už je na odhalení čtenářů, to tady nebudu spoilerovat.

Každopádně v Krysách jsem se žádnými mýty neinspirovala, nebo alespoň ne záměrně. Tahle série je arcanepunk, tedy kombinace magie a technologie řekněme někde na konci devatenáctého století. V mém světě technologie fungují na magii – tou se třeba i svítí, nebo jsou jí poháněny stroje. A taky je to fantasy postapo. Před osmdesáti lety nastal pád bohů, následně se začala vytrácet magie, aby se pak o deset let později vrátila v ničivých bouřích, které se pravidelně opakují a likvidují svět – ničí města, kontaminují půdu, lidi mutují… Jak říkám, samé veselé věci… Každopádně do téhle situace se čtenáři dostávají hned na první stránce – to zničení je to jen pozadí vzniku současného světa, nesledujete ho přímo. Takže mi vůbec nedošlo, čeho jsem v téhle likvidaci dopustila.

Spokojeně jsem si mnula autorské pařátky, jak se mi tohleto a támhleto povedlo a poslala jsem Krysy kamarádce, která mi dělala betu. Porůznu jsme o tom diskutovaly a z ní pak vypadlo:

„Jo a mimochodem, moc hezké zpracování Ragnaröku.“

Já zůstala koukat: „Cože?“

Ona zůstala koukat: „Cože? Tys to tam nedala schválně?“

Nejdřív jsem nevěděla co, ale pak mi to začalo docházet…

Máme tu boha, který šéfuje všem ostatním bohům. Ten má několik dětí. Jeho nejmladší syn je bohem lží. Tenhle synáček jednoho krásného dne svrhne svého otce, zavraždí své sourozence a způsobí pád bohů. Že vám to něco připomíná…?

Ne, vážně jsem to tam nedala schválně, dokud mi to neřekla, vůbec jsem tam tu inspiraci neviděla – teď už ji samozřejmě nemůžu nevidět… Takže je to tak – ty mýty se nám opravdu můžou dostat pod kůži a ovlivňují nás tak moc, že je někam přepíšeme, aniž bychom si to uvědomovali…