Každý má právo na to, aby četl, co se mu líbí, a to, co se mu nelíbí, obcházel velkým obloukem. Já jsem vždycky byla – a vždycky budu – primárně fanoušek fantastiky. Proto mě vždycky dožírá, když je tenhle žánr znevažovaný. Urážlivé hlody o tom, proč fantastiku nečíst, se snažím pouštět jedním uchem tam a druhým ven, protože by mě to jen zbytečně naštvalo. Ale v nedávné době jsem narazila v jednom diskuzním fóru na ČBDB na názor, který mě přiměl k zamyšlení.
„Fantasy nečtu, protože je na mě hrozně brutální.“
Po pravdě řečeno, já totiž vždycky razila opačný názor: Když v tom hnusu současného světa žiju, nevidím jediný důvod, proč si o tom ještě ve volném čase číst.
Pro mě jsou knihy jako Tatér z Osvětimi, Člověk bez osudu, Bez dcerky neodejdu nebo Hana tituly, kterých se nedotknu ani dvoumetrovou tyčí. Ne snad proto, že by byly špatně napsané, to ne! (Ačkoliv nemohu soudit, nehodlám je číst.) Ale čistě proto, že jsou to témata, ze kterých mi je místy až fyzicky nevolno. A to fakt nemám zapotřebí. Já vím, jaké hrůzy se děly, jaké se stále dějí (a nejspíš se dít budou) a možná to může působit dojmem, že jsem jak pštros, ale fakt o tom nechci číst ještě beletrii, když se to na mě denně řítí ze všech různých stran. Jo, a pak sednu a jdu číst o tom, jak se támhle někde ve fiktivním světě řežou hlava nehlava desetitisícové armády, lidi se zrazují, věší se pro ukradený kus žvance, mučí, mrzačí a znásilňují – anebo o tom sama rovnou píšu – a říkám tomu oddech a relaxace.
Já chápu, že to spoustě lidí přijde divné. Stejně tak chápu tu jistou ironii, protože žádný autor nevymyslí hrůzu, kterou by si před ním lidstvo už samo nevyzkoušelo. Takže i když se ve fantastice kombinuje ledacos, všechny ty příšernosti, které se tam nezřídka můžete dočíst, si někdy někdo v určité formě reálně prožil. Všichni to vědí. Já to vím taky. Přesto když čtu fantasy, která je brutální (a že jich je v poslední době taková většina), a prožívám ji – směju se, pláču, hrůzou nedutám, … – pořád mi tak nějak v hlavě zní hlásek, který mi šeptá: „Buď v pohodě. Tohle není skutečné, tohle se nestalo.“ Těžko se popisuje, co tím mám na mysli, ale doufám, že aspoň někdo to vnímá podobně. Nevím přesně, jakým slovem to vyjádřit. Na jazyk se mi dere „pokrytecké“, ale to není podle mě to správné slovo. Když to tak vnímám, nemyslím, že je to ode mě pokrytecké a že ty úděsnosti znevažuju. Jen prostě jedna část mého mozku fantastiku odklízí na speciální místečko, které mi dovoluje si ji užít a psát ji, aniž by se mi u toho svíral žaludek hnusem. (Ačkoliv pár knih, které jsem skoro nebyla schopná rozdýchat, by se našlo i v téhle škatulce.)
Při hlubším zamyšlení ale asi dokážu pochopit, proč to někteří lidé nečtou z tohohle důvodu. Pomohl mi k tomu i článek sdílený na Edna.cz (aspoň teda myslím, že to bylo tam), který pojednával o tom, že seriálový Zaklínač je v mnoha ohledech brutálnější než seriálová Hra o trůny. A že je to samozřejmě jeho přednost. Nevím, jak vy, ale já už jsem občas tou realistickou brutalitou, která možná pár let zpátky šokovala, místy unavená. Přijde mi, že se autoři nebo scenáristé snaží jít pořád dál a dál a mě už to tak nějak nebaví. Jasně, ono je to sice realistické a ten středověk byl krutý – já to beru, ale ta míra explicity už mi občas přijde zbytečná. Ačkoliv já mám co říkat… Do druhého dílu Krys jsem dala scénu, která ačkoliv není kdovíjak explicitní, na mě samotnou zapůsobila tak, že jsem si pak musela jít dát panáka. V tu chvíli jsem si řekla, že světu dlužím minimálně jednu pohádku pro děti, která bude sluníčková a roztomilá a plná chlupatých zvířátek! A dovedlo mě to k úvaze, proč to my autoři děláme? Vážně jsou takovéhle nechutnosti a brutalita nutné? Jasně, postava, kterou v Krysách potkalo to, co ji potkalo, to „potřebovala“ proto, aby pak byla schopná udělat nějaké další věci, potřeboval to tedy příběh… Jenže není to ve výsledku jen alibistická výmluva? Nemůžeme prostě psát příběhy, kde toho násilí není tolik…? Budou pak snad méně realistické?
Přiznám se, že jsem nad tím taky uvažovala i z pohledu hlavních postav. Protože co si budeme povídat, nejčastěji fandíme lidem, kteří jsou pěkní hajzlové (občas čím větší hajzl, tím lépe). Postavám, které se nezřídka dopouštějí vražd a celkově pro ně zabíjení a násilí většinou nepředstavují závažný morální problém. V reálném životě bychom se skoro všem našim oblíbeným hrdinům vyhnuli obloukem, nebo se dožadovali jejich zavření. (A to ani nemluvím o tom, kolikrát jsme si přáli, aby někdo už konečně odkrágloval toho hlavního padoucha (nebo nějakou hodně otravnou postavu) žejo.) Ale v knihách postavám odpustíme skoro všechno.
Prosím neberte to tak, že je na čtení fantastiky něco špatného, nebo že je s námi, co ji milujeme, něco v nepořádku. Myslím si, že náš morální kompas je v pohodě, protože dokážeme rozlišovat, co je dobré a co špatné. Jen už zkrátka lépe chápu, proč občas některým jiným lidem přijdeme „nenormální“. Ne snad proto, že věříme na víly a draky, ale prostě proto, že si libujeme v knihách, kde je válčení a mučení na denním pořádku. (Ovšem, když se něco takového doslechnete od člověka, který zbožňuje současné severské detektivky a thrillery, tak to možná je k zamyšlení a slovo „pokrytecké“ by se tady možná i hodilo.)
Nevím, jestli je tohle nějaký kloudný závěr – celé to mělo být spíš jen k lehkému zamyšlení. Já sama určitě budu dál číst a psát fantasy. Jen si myslím, že možná do budoucna trochu uberu na té míře explicitního násilí (anebo se pletu, kdoví). Každopádně tady pro vás mám jednu historku ze života:
Pár let zpátky, ještě než vyšla knižně Noční labuť, se moje bývalá kolegyně z práce vrhla na pořádání různých tematických literárních sedánků a autorských čtení. Líbila se jí představa, že by svému okruhu známých nabídla něco, aby vystoupili ze své komfortní zóny, a tak jsme se spolu domluvily na autorském čtení právě z chystané Noční labutě. Kolegyně lidi ze své bubliny upozornila na to, že to bude fantasy a vysvětlila jim, co od toho mohou očekávat. Já záměrně vybrala scénu, kde nebylo moc kouzel ani magických potvor. Vybrala jsem úryvek z povídky Noční labuť, konkrétně scénu souboje v Aréně, kterého je Nix svědkem. Takže šlo o to, že se v mnou čteném textu řezali gladiátoři, když to zjednoduším. Jakmile jsem dočetla, lidé (ne ti z mé sociální bubliny samozřejmě) na mě koukali velice divným způsobem. Ticho pak prolomil jeden pán s otázkou: „Neuvažovala jste někdy o tom, že byste se šla léčit?“
Takže tak 😀
Přiznám se, že na mě násilí nepůsobí jinak ve fantasy a jinak v realismu. Jen jsem za léta pozorování zjistila, že je pro mě těžší psychologická stránka věci, než ta tělesná. S popisem soubojů, atd. jsem tedy nikdy neměla problém. Zato z psychologického přasahu války (např. v Na Západní frontě klid) nebo totální beznaděje je mi až fyzicky nevolno. Takže mi záleží spíše na tom, na jakou stránku věci se autor zaměří, než kam svůj příběh zasadí. Jen mi přijde, že ve fantasy obvykle narážím na pro mě příjemnější pojetí.
I když je to možná tím, že si čtivo všech žánrů významě selektuju…
Větší problém mám s romantizací toho, co by býti romantizováno dle mého názoru nemělo, případně explicitou pro explicitu. Ale to se opět netýká jen fantasy, ale prakticky všech žánrů. Zvláště pokud si prohrávají s nějakou tou romantickou linkou. 😇
Ach jo. Uteklo mi n…
Jojo, taky je mi poslední dobou víc těžko spíš z psychické újmy. Popisy boje jako takového mi nikdy nevadily, jen nemusím to podrobné mučení (třeba v Acháje už to na mě bylo trochu moc…). A celkově mi poslední dobou už trochu leze ušima ta zbytečná explicita – přijde mi, že řada autorů ji používá čistě proto, že je to „moderní“, než že by to bylo potřeba pro příběh.
A romantizování věcí, které jsou za hranou, je podle mě taky docela problém řady knih, včetně současné fantastiky – i když co se týče té romantiky, tak tam jsou na to jiní experti 😀
Taky to tak mám. Válečnou literaturu vůbec nečtu. Nebaví mě číst ty hrůzné pravdy minulosti. Raději mám fantasy, vše smyšlené. A i když je tam brutalita, tak to nevadí. O čem by vůbec byly ty velké eposy plné putování a válek, boje dobra a zla? Něco s tam dít musí :-). Samozřejmě krvák jde s dobou, protože takový Tolkien psal umírněně, ale to už dnes nadchne jen zaryté fanoušky…. No prostě, kdo nechce, ať to nečte 😛
Válečnou literaturu nedávám. Nejblíž válečné literatuře u mě měla Zlodějka knih a ještě mám v knihovně Hvězdy nad Berlínem… myslím, že víc toho nedám 😀
Je fakt, že Tolkien už dneska asi nepřitáhne k fantastice tolik lidí jako před dvaceti lety, ale i tak se mi čas od času po něčem podobném zasteskne 😀 (A pak jdu a s chutí otevřu Šedé bastardy žejo…)
Rozumím Ti dokonale, mám to úplně stejně. Někdy v zimě jsme o tom mluvily s mamkou, která má podobný vkus na knížky jako já. Nedokázala jsem to vyjádřit tak dobře, skončila jsem u „u fantasy se můžu utěšovat tím, že se to nikdy nestalo, natožpak v tomhle světě“. (A okamžitě jsem si v duchu dodala, že ovšem v našem světě se staly mnohem šílenější věci.)
Válečnou literaturu číst můžu, přečetla jsem nejednu knížku s tématem holocaustu, ale vždycky znovu jsem z nich v háji. Ono je to vidět i na tom, co si s nimi nesu z knihovny v jedné várce, abych je mohla proložit něčím typu Rowan Coleman, Meg Cabot nebo tak.
A už osm let nedokážu vysvětlit ani sama sobě, proč já, která se pokládám celkem za pacifistu, píšu o světě, kde se v jednom kuse válčí… Budiž mi k dobru přičteno alespoň to, že mým postavám se to nelíbí a hledají cesty, jak dopady války minimalizovat.
Jsem ráda, že to někdo vnímá stejně. Já tu válečnou literaturu prostě nedávám a obdivuju všechny, kdo jo – i když to musí prokládat lehčím čtivem 🙂 Já se prostě nedokážu dokopat k tomu, abych si přečetla knihu, u které vím, že by mě naprosto emocionálně a duševně vysála.
Taky se považuju za celkem mírumilovného tvora a v mých knihách se taky furt někdo řeže hlava nehlava – myslím, že to k té fantastice prostě tak nějak patří, a proto to tam všichni dáváme 🙂
To já jsem si všimla, že když něco píšu, tak všechny postavy v příběhu jsou vlastně má alter ega Nejspíš symbolizují části mé duše či podstaty, které jsou od sebe oddělené, A mnohé z nich se spolu nemůžou domluvit, nemůžou si porozumět. Jsou přece oddělené a tolik se od sebe liší. A pokud snad v příběhu nedej bože dojde k násilí, je to další ukázka toho, jak jedna má část duše trpí pod nadvládou jiné části. Prostě to, co se odehrává v příběhu se na určité úrovni odehrává v člověku. Snad jsem to nenapsala moc složitě. Je to jen taková teorie.
S tím souhlasím. Myslím, že i když se autoři záměrně do postav neprojektují, tak každá z ní má něco ze svého tvůrce – ať už se jedná o nějaký názor, povahový rys, strach, zájem, o to, jaký by člověk chtěl někde v skrytu být … Myslím, že se tomu nedá tak úplně vyhnout.