Podoba textu není finální.
Text slouží čistě jako ukázka z připravované knihy.

Ukázku si můžete přečíst tady na webu, nebo si ji můžete přečíst/stáhnout v PDF – ZDE.

---

Část první

Kapitola první

Risa

Tenhle svět je zvláštní. Nebo aspoň… zvláštnější. Ačkoliv zkušení mezikontinentální cestovatelé by s tím nejspíš nesouhlasili. Koňská čtyřspřeží vedle dvoupatrových autobusů by s nimi nehnula. Nad dlouhými plášti nebo špičatými klobouky by nepozvedli obočí, stejně jako nad andělskými relikviemi v muzeích. Ovšem nad mečem jako doplňkem značkového trojdílného obleku by se možná pozastavili. A pokud ne, třeba by některým z dávných cestovatelů přišly neobvyklé aspoň elfské motorkářské gangy nebo gnómové s mobilními telefony, zuřivě si objednávající na síti nejmódnější květinové čapky.

Se vší tou nadpřirozenou verbeží, která se sem dostala ještě v dobách, kdy Miodhan fungoval jako čilé turistické letovisko –protože tady nikdo neupaloval čarodějnice, nestřílel po vlkodlacích stříbrem a neaplikoval na démony exorcismus –, by Risa se svýma jasně zelenýma očima s kočičí zorničkou nepůsobila nijak výstředně. Přesto raději dávala přednost kontaktním čočkám. Řečí o tom, že je určitě adoptovaná, si vyslechla za svůj život už dost. A i když na těch pomluvách nebylo ani zrnko pravdy – měla to potvrzené –, zvídavé otázky typu: „Co jsi teda zač?“, ji rozčilovaly. Z větší části proto, že na ně sama neznala odpověď.

Jenže teď se jí jedna čočka posunula a dráždila ji. Položila svůj náklad v podobě kartonové krabice na zídku s kovaným plotem. Když si prohlížela inzerát na zdejší volný byt, kování ji okamžitě zaujalo. Zapřela se o zídku bokem, aby krabice nespadla, a pokusila se mrkáním dostat čočku zpět na svoje místo.

Pomalu se schylovalo k dešti. Ve vzduchu se dala cítit voda. Risa tu vůni zbožňovala – byla jako předzvěst malého zázraku. Jenže teď se do ní vloudil štiplavý náznak síry.

Risa se naučila nedávat najevo, když ji nos upozornil na něco neobvyklého. Už jako malá rychle pochopila, že to není zcela běžné a není radno o tom na potkání vykládat. Proto se i nadále věnovala dosavadní činnosti, i když se jí celé tělo napjalo.

Síra znamenala přítomnost démona. Risa sice přesvědčovala rodiče, že v tak velkém městě jako Surmit se určitě moc nebezpečných démonů pohybovat nebude, ale sama měla jiný názor. Podle ní naopak půjde o semeniště různých existencí – bylo jasné, že rodiče si to myslí taky, ale byla to taková jejich hra. Risa se bude tvářit jako poslušná dcera, která je úplně v pořádku, a oni se budou tvářit, že se o ni nebojí.

Většinou není dobré potkat démona na vylidněné ulici. Bývají sice v pohodě, ale jeden nikdy neví, jestli zrovna dnes nevstali špatnou nohou. Koneckonců, všichni máme své dny. A nikdo nechce narazit na rohatou potvoru, která ještě nesnídala. Obecné pravidlo proto znělo: Můžeš se vyhnout démonovi? Tak to udělej.

Risa se po chvíli – když usoudila, že už její pohyby nebudou připomínat útěk – přestala starat o kontaktní čočku, znovu popadla krabici a vyrazila k brance. Po chodníku se k ní přibližoval  docela normálně vyhlížející muž ve středních letech s brýlemi. Pach síry výrazně zesílil. Risa vrazila bokem do branky, ale zapomněla, že ji za sebou předtím zavřela na západku.

Muž ji minul, a když sprostě zaklela, jak se uhodila o kování, jen se lehce usmál.

Oddechla si. Vzápětí se jí ale zvedl žaludek z pachu, který se za ním táhnul. Byl to závan ryzího zla. Zamotala se jí hlava a krabice jí vypadla z rukou. Opřela se o branku.

Démon – zatím stále v lidské podobě – se otočil a udělal váhavý krok jejím směrem. Pak se ale zarazil a vteřinu nato začal urychleně ustupovat.

„Nepotřebujete pomoct?“ ozval se hluboký hlas.

Risa se otočila. Stál vedle ní muž v kožené bundě. Byla tak zaujatá démonem, že si ho předtím na ulici vůbec nevšimla. Zápach síry a zla znatelně zesílil.

„Ne, to je v pohodě, díky.“

On už se ale stejně skláněl nad rozsypanými věcmi a skládal je zpátky do krabice. Nepozastavoval se nad názvy knih, které bral do ruky.

Runová magie od počátku věků, Miodhanské legendy, Runové abecedy napříč kontinenty, Vlčice a král, …

„Jestli chcete, pomůžu vám to odnést,“ navrhnul jí.

„Zvládnu to, díky,“ pokusila se ho Risa znovu zdvořile odbýt. Rozhodně nemínila prozradit nějakému cizinci, kde přesně bydlí. A už vůbec ne někomu, kdo tak čpěl Předpeklím.

Muž se zvednul s krabicí v náruči a Risa si ji od něj kvapně převzala. Udělala tu chybu, že se mu podívala do očí. Tak tmavě hnědé duhovky ještě neviděla – chvílemi měla pocit, že je nedokáže rozeznat od zornic. Působily znepokojivě. Taky zjistila, že je nanejvýš o pár let starší než ona. Když jí pohlédl do obličeje, ve tváři se mu mihlo překvapení – ale možná si to Risa jen představovala.

Otevřela branku a pozadu vešla na zahradu. Když mezi ní a tím neznámým stála kovová zdobená mříž, sahající jí asi po pás, cítila se aspoň trochu líp.

„Díky za pomoc,“ rozloučila se.

„Za málo.“ Muž jí věnoval úsměv, ale Risa ho neopětovala.

Až když se od ní dostatečně vzdálil, začal konečně mizet i zlovolný zápach síry. Jo, démoni jsou většinou v pohodě – a někdy si zjevně hrají na galantní rytíře –, ale i tak byla ráda, že je pryč.

***

„Měla ses nastěhovat ke mně, nebo aspoň na koleje. Říkala jsem ti to několikrát,“ prohlásila Amanda, když si večer sedly se sklenkou vína v Risině novém bytě. Nacházelo se v něm povážlivě mnoho nevybalených krabic.

„Představa, že se s někým dělím o osobní prostor, mě děsí, promiň.“

„Však já vím. A tohle hnízdečko je celkem útulné. A aspoň není úplně… na samotě,“ dodala po chvilkovém zaváhání.

Risa se upřímně zasmála a napila se dobře vychlazeného bílého vína. „Nemusíš kolem mě chodit po špičkách, nejsem z cukru.“

Amanda sjela pohledem k Risinu levému oku, pod nímž se táhla dlouhá, stále červená jizva.

„Navíc, ten hajzl dopadl mnohem hůř,“ připomněla Risa kamarádce, aby ji uklidnila.

Amanda si odfrkla. „Ještě aby ne. Ale zkrátka se mi nelíbí, že tě přepadl démon za bílého dne, sotva ses nastěhovala.“

„Am, on mě nepřepadl mě. Pomohl mi posbírat popadané věci.“

„Stejně,“ mávla nad jejími námitkami Amanda rukou. Pak se k ní naklonila a přešla do spikleneckého šepotu. „Byl to krasavec?“

Risa zaúpěla. „Já nevím, možná.“

„Jak nevíš? Copak sis ho neprohlédla?“

„Měla jsem docela starosti s tím, jak se mi dělalo zle z jeho smradu.“

„Aspoň jsi ze hry,“ usmála se Amanda.

„Ty jsi nenapravitelná!“

„Víš, že mám pro démony slabost.“

To byla pravda. Vzhledem k tomu, že Amanda patřila k populaci vërmëských elfů, bylo až zarážející, s kolika démony spala. Risa pochybovala, že o jejím původu kterýkoliv z nich věděl, jinak by se jí nejspíš ani nedotknul – jejich rasy se neměly zrovna v lásce. Samotná Risa na Amandino tajemství přišla vlastně náhodou, jen díky svému nosu. Její nejlepší kamarádka se svým původem rozhodně nechlubila. Jelikož na ní nebylo na první pohled nic poznat, nedalo jí mnoho práce držet rodinné tajemství pod pokličkou.

„Tak jak vypadal?“ Amanda dál naléhala.

Risa se snažila zapudit vzpomínku na nepřirozeně tmavé očí a pokusila se vybavit si nějaké další podrobnosti.

„Byl vyšší než já.“

„No, Ris, to jsou všichni,“ rýpla si Amanda.

„Měl na sobě koženou bundu – ten střih by se ti líbil.“

Amanda se uvelebila na pohovce a upila ze skleničky. „To zní slibně.“

„Vlasy měl tmavé, ale pořád hnědé. Takový ten moderní rozcuch, co má vypadat přirozeně, ale vsadím se, že kvůli němu tráví dost času před zrcadlem.“

„Hm.“

„Přišel mi docela opálený. Jo, asi byl hezký…“

„U Dvojčat,“ povzdychla si Amanda teatrálně. „Ty jsi někdy vážně marná, víš to?“

Risa jen omluvně pokrčila rameny.

„Však my tě jednou vytáhneme z té tvojí ulity, to se spolehni!“

Kapitola druhá

Risa

Surmit bylo staré město plné dláždění z kočičích hlav, historických budov, poctivě opečovávaných soch i pomníků a výstavních mostů přes řeku Leiru. Našla se tu samozřejmě i moderní architektura. Nablýskaná nerez a sklo byly s překvapivým citem vměstnány mezi staletími ohlazené pískovcové a žulové stěny honosných budov univerzity, divadel nebo opery.

Surmit sice nebyl tak velký jako Highborn, kde Risa doposud žila – a studovala –, ale ráda ho navštěvovala už předtím, než se sem přestěhovala. Jezdívala do Surmitu za Amandou a užívala si atmosféru, kterou na ni město dýchlo. Stísněným uličkám s lomenými oblouky, klenoucími se jí nad hlavou a spojujícími protilehlé domy, se sice vyhýbala – bez ohledu na to, kolik krásných květin a lamp z oněch oblouků viselo –, i tak ale s chutí navštěvovala historické části města a kochala se fontánami i kamennými sloupy uprostřed náměstíček.

Na jednom z nich si právě sedla na lavičku poté, co navštívila maličké muzeum čokolády. Za zády měla zeď porostlou psím vínem, které pomalu začínalo měnit barvu – o slovo už se hlásil podzim. Vložila si do úst čokoládovou pralinku a spokojeně si užívala paprsky babího léta a zdejší klid. Ten ale neměl dlouhého trvání.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se stydlivě nymfa s fialovo-zelenými vlasy. Risa se ani nemusela rozhlížet, věděla, že je tu celá hromada dalších volných laviček.

Dívka si toho zjevně byla vědoma a ukázala na velké desky, které držela vruce: „Chtěla bych si naskicovat to sousoší,“ kývla ke středu náměstíčka. „A jen odsud je vidět tvář,“ dodala.

Risa se podívala na sochy a musela uznat, že nymfa – podle barvy vlasů ji odhadovala na květinovou – má pravdu.

„Jasně,“ svolila nakonec.

Dívka si sedla na druhý konec lavičky, rozevřela desky a z batohu vytáhla plechovou krabičku plnou uhlů. Začala rychle pracovat, bylo vidět, že je v tom zběhlá – měla jistou a zkušenou ruku, což Risa jako runová čarodějka dokázala ocenit.

„Profesorka po nás chce na první hodinu portfolio kreseb na téma místních legend,“ ozřejmila nymfa, když si všimla, že ji Risa pozoruje.

Trochu ji zaskočilo, že na ni nymfa promluvila, jenže to většinou živé bytosti dělají – konverzují. Zahleděla se na sochy před sebou a přemýšlela, co říct, aby nepůsobila nezdvořile.

Nakonec dokázala přijít jen s banální otázkou: „A o jakou legendu jde v tomhle případě?“

Při bližším pohledu na sousoší Rise došlo, že nejspíš muselo zpodobňovat jedno z božských Dvojčat – Malacha nebo Neriata – v boji s podivně vyhlížející smečkou psů.

Nymfa dál kreslila a u toho vyprávěla.

„Traduje se, že v době, kdy pomalu končilo cestování mezi kontinenty, se tady v Surmitu otevřela brána z Vërmësu a do města vnikla vlkodlačí smečka. Nakazila velkou část obyvatel v chudinských čtvrtích, čímž způsobila epidemii.“ Na chvilku se zadívala na rozpracovanou kresbu a pak pokračovala: „Malach se nad místními slitoval – už tehdy byl Surmit univerzitním městem – a smečku vyhnal.“

Risa povytáhla obočí. Zrovna k Malachovi jí takové dobrodiní nějak nesedělo – z toho, co se o vládci Předpeklí vyprávělo, by vlkodlaky spíš zmasakroval. A nejspíš by za to požadoval upsané duše místních až do třetího kolene.

„Vážně je vyhnal?“ zeptala se proto skepticky.

Nymfa se usmála – bylo jí jasné, na co Risa narážela. „Říká se to. Brána se prý otevřela nedaleko odsud, proto je socha vyobrazující Malachovo vítězství právě tady. Nicméně když se v téhle čtvrti zhruba dvacet let zpátky předělávala kanalizace, našli tu velké množství kosterních ostatků. A ne všechny byly lidské,“ dodala dramaticky.

„Historii píší vítězové,“ odtušila Risa a dala si další pralinku. Po chvilkovém zaváhání nabídla sáček i své nečekané společnici. Ta si ochotně jednu vzala.

Pak se Risa znovu zadívala na sousoší. „Ty sochy ale nevypadají moc jako vlkodlaci. Přinejmenším ne ti vërmëští.“ Na to byla zvířata příliš štíhlá a měla moc špičaté čumáky – spíš liščí než vlčí.

Nymfa se zazubila a nadšeně listovala deskami, načež Rise ukázala několik dalších skic znázorňujících humanoidní postavy se zvířecími hlavami.

„Existuje totiž ještě jeden výklad, v němž vůbec nejde o vlkodlačí epidemii, ale o mocenský boj mezi Malachem a jiným bohem smrti a jeho přisluhovači…“

Risa nakonec strávila víc než hodinu rozebíráním téhle konkrétní legendy s květinovou nymfou. Převracely každé tvrzení a porovnávaly své znalosti historického kontextu i kanonického výkladu Malachovy podstaty. Zabíhaly do metafyziky i základů experimentální teologie. Risa si to celé neskutečně užívala – připadala si jako za starých časů, kdy s přáteli vedli dlouhé diskuze o filozofii, magii a runách.

Bylo příjemné se aspoň na krátkou chvíli vrátit zpátky do poklidné doby, kdy si nemusela klást otázky o tom, co se skrývá v zapadlých uličkách. Kdy nemusela přemýšlet nad tím, zda je setkání s démonem právě v den, kdy se přistěhovala, skutečně náhoda. Zkrátka do doby, kdy její jedinou starostí bylo, že za dva týdny začíná semestr…

***

Risa nakonec vcelku bez potíží přežila několik útrpných ceremoniálů v rámci zahájení školního roku. Ódy na historii a prestiž Surmitské univerzity ji neuchvátily tolik jako řadu jiných nováčků. Všimla si skupinky prváků, rozplývajících se nad vstupní halou plnou nádherných fresek.

Amanda jí kdysi vysvětlovala, čím jsou tak unikátní – obzvlášť ta jedna, na níž Dvojčata bojovala proti podivně vyhlížejícímu rudokřídlému andělovi –, ale na rozdíl od ní Risa na umění nikdy nebyla. Proto se taky přihlásila na doktorské studium Starodávných jazyků a obřadů, zatímco Amanda studovala Dějiny umění a Ranou démonologii. Vedle toho vypadaly jazyky a obřady nudně. Ale vzhledem k tomu, že se Risa odmalička specializovala na runovou magii a kouzla spojená s hliněnými destičkami, jiný obor by jí byl k ničemu. Získat diplom pro ni představuje čistě formalitu – udělat zkoušky, sepsat nějakou práci, odučit stanovený počet hodin, na které rektorovi kývla… Sice to zabere pár let, ale bude to vážně formalita.

A o to vlastně šlo: změnit prostředí, zaměstnat mysl a uchlácholit rodiče, že se nezaplete do ničeho nebezpečného. Mít zase prostě úplně obyčejný život zaplněný studiem, obhlížením městských krás a nanejvýš příležitostným koncertem či večírkem.

Risa se bezděčně dotkla jizvy pod okem. Ani vrstva make-upu ji nedokázala zcela zakrýt. Občas ji pořád pobolívala.

Z představy, že by se jejich dcera jednou mohla přece jen dát na akademickou dráhu, byli rodiče nadšení. Stejně jako z toho, že si zvolila Surmitskou univerzitu, kterou sami kdysi vystudovali. Risa při pomyšlení na to, že stráví zbytek života jako úřednice nebo profesorka, tak veselá nebyla.

Těch pár zapsaných přednášek se pro ni bohužel záhy ukázalo ještě daleko nudnějších, než čekala. Témata, která by ji zajímala, profesoři přeskakovali. A těm, která znala už patnáct let zpaměti, věnovali sáhodlouhé, nezáživné výklady.

Na chodbách potkávala různorodou směsici ras. Prošla kolem chichotající se skupinky nymf, jejichž jednobarevné oči zblízka působily takřka krystalickým dojmem, jak se jejich drobné fasetové plošky třpytily. O démony tu taky nebyla nouze, ačkoliv žádný z nich nepáchnul tak jako ten, jehož potkala před několika týdny, když se přistěhovala. Lehké závany síry se daly snést. Dokonce měla pocit, že jednou nebo dvakrát ucítila revenanta, což ji udivilo – většina neumírajících se stranila společnosti. A samozřejmě nechyběli ani elfové. Existovaly chvíle, kdy Risa naprosto chápala, proč je nikdo nemá rád.

Vznešení se procházeli po chodbách a na ostatní sotva pohlédli. Hráli si na elitu, jejich přítomnost na místní univerzitě přitom byla spíš než cokoliv jiného známkou toho, že nedokázali splnit standardy vlastního lidu.

„Hele, není to náhodou Hawksmoorová?“

„Jojo, prý dostala plný Loberovo stipendium.“

„Čúza. Určitě jí ho přiklepli jenom kvůli tomu, kdo jsou její rodiče.“

Risa mohla komentář prostě přejít – dělat že rozhovor neslyšela. Jenže to neměla úplně v povaze. Proto se s přehnaně přátelským úsměvem otočila k dívce, která jedovatou poznámku pronesla. Šedé upnuté kalhoty a dlouhá, bohatě vyšívaná tunika, zjevně z hedvábí. Boty na podpatku, spousta cinkajících náramků. Modročerné vlasy spletené do copu, který jí sahal až k zadku. K hrudi si tiskla kufřík na hliněné destičky a stříbrný stylus, okázale vykládaný barevnými kameny. Jasná elfinka.

„Ne,“ pronesla Risa medově. „Ta čúza dostala plné stipendium proto, že dokáže během deseti minut vytvořit plně funkční osmiúrovňovou destičku. Což se o tobě zjevně říct nedá.“ Sjela přehnaně pohrdlivým pohledem dívčiny nástroje.

Elfka ztuhla. Odněkud zprava se ozval pobavený smích. Když se Risa podívala tím směrem, její zrak okamžitě přitáhly tmavé oči, které se snažila neúspěšně vymazat z paměti.

Otočila se zpět do chodby a pokračovala k východu.

Démon ji hravě dohnal. „Kdybych věděl, že jsem pomáhal někomu od Hawksmoorů, býval bych poprosil o autogram,“ pronesl vesele. Odér síry a zla – jinak to Risa neuměla definovat – tentokrát nebyl tak silný, aby se jí zvedl žaludek, ale nebylo pochyb, že tehdy na ulici skutečně cítila jeho, a ne toho nebohého obrýleného muže, jehož původně podezírala z démonství.

„Možná bych si o něj mohl říct teď, co myslíš?“ nadhodil znovu, jak se snažil zapříst rozhovor. „Jmenuju se Damien,“ představil se a nabídl jí ruku.

Risa si musela připomenout, že její nevyžádaný doprovod netuší, proč se s ním nechce bavit. Nemohl vědět, že ví o jeho původu. A rozhodně nemohl za to, že jeho oči Rise připomínají něco, co by nejradši zapomněla. Odkdy zrovna já dám na předsudky?

„Risa,“ přijala jeho ruku dřív, než ji stihl stáhnout zpátky a urazit se.

„Upřímně – tušil jsem to, když padlo tvoje příjmení,“ mrknul na ni.

Risa se přinutila k úsměvu. Její rodina to nebyla jen nějaká zhýčkaná smetánka. Rod Hawksmoorů byl miodhanská elita. Matka patří mezi  nejznámější média. Otec je natolik mocný, že zasedal v čarodějnické radě národní bezpečnosti. Starší bratr Matt jako jeden z nejlepších vyšetřovatelů momentálně pracuje tady v Surmitu a má na svém kontě řadu úspěšně uzavřených případů. A mladší sestra Elodie? Ta se už v patnácti stala známou aktivistkou za práva vlkodlaků. Nebylo divu, že její vlastní runová magie nikoho neoslňovala. Sice v ní excelovala, ale byla to zdlouhavá činnost, pro niž v lukrativních zaměstnáních nebylo zrovna využití. Bulvární plátky o Risu už dávno ztratily zájem, a to i přes její volnočasové eskapády – jak matka nazývala její zálibu v metalových koncertech a fakt, že měla uši propíchnuté víc než jednou. Ale její fotka se čas od času pořád někde objevovala. Nemohla se tedy divit, že ji ta pitomá elfinka poznala.

„Co studuješ?“ zeptal se Damien po chvíli trapného ticha. Výborně, pomyslela si Risa, normální, nezávazná konverzace, to zvládnu…