Zuzana "Daletth" Hartmanová

Autorka

Narodila jsem se v oné kolínské rovině, o níž pojednává jedna lidová píseň, abych následně byla přestěhována na krutý, dálný sever. Zocelená tamními podmínkami jsem se vrátila do rodného kraje, abych v nedaleké Praze mohla vystudovat Informační studia a knihovnictví. Jak se zdá, už jsem ve zdejší nížině zapustila kořeny, takže tu asi nějaký pátek zůstanu (byť severské zimy mi chybí…). Hned po škole jsem si vyzkoušela, že vysněná práce nemusí být vždy nutně tím nejlepším, co vás potkalo, aneb láska ke knihám neznamená, že budete dobrým knihkupcem. Na druhý pokus jsem se uhnízdila v pražské městské knihovně, konkrétně v oddělení digitalizace, kde jsem dodnes.

Moji rodiče ve mně odmalička pěstovali lásku ke knihám. Dokonce mi odmítali v první třídě podepisovat povinné čtení na desky slabikáře, protože do knihy se přece nepíše…! Jelikož jsem tedy už od útlého věku byla patřičně poučena, že kniha je nejlepší přítel člověka, začala jsem s chutí pracovat na utužování tohoto přátelského vztahu.

Zhruba do svých deseti let jsem četla především pohádky, ale pak došlo k přelomové změně. Nejen, že mně i mým dvěma sourozencům začala mamka před spaním číst Pána prstenů, ale do spárů se mi také dostala kniha Dračí princ od Melanie Rawn. Stalo se to, když jsem během letního pobytu u babičky remcala, že chci ke čtení nějakou pohádku. Otravovala jsem tak dlouho, dokud mi babička nevrazila do ruky tu nejtlustší bichli, jakou měla zrovna po ruce, se slovy: „To je taky tak trochu pohádka.“ A tím byl můj osud nadobro zpečetěn…

O dva roky později mě napadlo, že psát vlastně nemůže být tak těžké, a začala jsem vytvářet vlastní příběhy. Vlastní…, no jak se to vezme. Nejprve jsem jen přepisovala pohádky – změnila jsem v nich pár výrazů a hned jsem to vydávala za své vlastní dílo. Pak jsem ty pohádky začala předělávat úplně – chudinka Popelka –, až jsem si nakonec stvořila vlastní svět, který poměrně záhy dostal několik dalších sourozenců.

Po všelijakých pokusech jsem v roce 2006 dotáhla do konce povídku Zde žijí vlci – první text, který jsem se odhodlala poslat do soutěže. Což sama považuji za jakýsi milník v mém literárním snažení. Z čehož poměrně jednoduchou matematikou (kterou zvládnu i já) vyplývá, že mezi prvním napsaným textem a první publikovanou knihou uplynulo jedenáct let…