To si tak píšete a máte určitý záměr. A ten vám pak někdo zkazí, když vám do komentáře ke knize napíše, že je to andělská telenovela. Taková potupa, taková urážka na cti vaší knihy! Pak se nad tím trochu zamyslíte a zjistíte, že ten dotyčný má vlastně… možná… čistě náhodou… aspoň trošililinku… pravdu.
Vždyť já se nijak netajím tím, že píšu knihy, kde vztahy hrají důležitou roli. Ano, můžu se pozastavit nad tím, že někomu přijdou hrdinové Krys dokonale spárovaní (nic proti, ale Fjorla, ani Riwa nebo toho Garifa, když na to přijde, bych domů fakt nechtěla…), ale nemění to nic na tom, že píšu vlastně „vztahovky“. A nemyslím si, že to jakkoliv snižuje kvalitu mých textů, nebo že by to byla červená knihovna (protože příběh to má a je o něčem jiném, než jestli se hlavní hrdinové dají dohromady 😀 ). Razím ten názor, že mezilidské vztahy jsou extrémně důležité a ovlivňují náš každodenní život, a proto se to snažím zobrazit i ve svých příbězích. Přece jenom rozhozený velitel vojenské jednotky nebo vládce města může udělat setsakra velkou paseku… Ale uznávám, že jelikož je tu postav jako psů, tak když se pak ty vztahy řeší u všech, může to působit už jako telenovela (poučení pro příště) 😀

A když už jsme u těch vztahů – ony ovlivňovaly v mnoha směrech i tvorbu samotných Krys. Když jsem je na sklonku roku 2017 začala psát poté, co mi už nějakou dobu strašily v hlavě, jejich konec byl někde v nedohlednu. Tou dobou jsem sice už věděla, jak by to mělo dopadnout, ale co všechno postavy cestou k tomuto cíli budou muset prožít, to bylo do značné míry ve hvězdách. A tak jsem datlila – někdy spokojeně a nadšeně, jindy frustrovaně a nešťastně.

První Krysy jsem začala psát už v době, kdy jsem byla těhotná se starší dcerou. A i když všechno dobře dopadlo a nebylo to nic vážného, úplně bez komplikací se to neobešlo a hodně jsem si během těch devíti měsíců poležela. Moje kamarádky si mě dodnes dobírají, že jsem si množstvím sexu v Krysách zjevně něco kompenzovala… Ale to je prachsprostá pomluva! 😀 Nestihla jsem celý text dokončit, než se malá (dnes už čtyřletá) vylíhla, ale ještě před koncem roku 2018 byl rukopis přijatý nakladatelstvím Host. A já v nadšení začala hned psát druhý díl, na který jsem se osobně moc těšila (a dodnes si myslím, že je to nejlepší kniha, jakou jsem napsala a je na ní podle mě ten zápal a nadšení neskutečně vidět). Než jsem se nadála, bylo Oko bouře hotové a hezky u redaktora – ještě před vydáním prvního dílu.

A pak to přišlo. Trojka. Závěr, velké finále, které nesmí nikoho zklamat! Ne, netrpím syndromem Patricka Rothfusse nebo G. R. R. Martina, žádný strach. 😀 (I kdyby už jen proto, že v době, kdy jsem poprvé otevřela soubor s Bouřným úsvitem, byl první díl venku zhruba dva měsíce, takže ho tou dobou četlo asi tak pět a půl lidu…) Faktorů, proč mi psaní nešlo vůbec od ruky, bylo mnoho. V první řadě to, že dítě číslo jedna už nespalo, bylo extrémně akční a já po roce a půl, kdy jsem jen kvetla, začala konečně připomínat většinu utahaných mamin, které můžete vídat na každém kroku. Pak samozřejmě soudruh covídek, lockdowny a další srandy. A aby toho nebylo málo, šup sem s dítětem číslo dva. (Na oslavu toho, že jsem těhotná, jsme si dali celorodinně ten covid, žejo…) A ono to pak šlo všechno nějak z kopce.

Druhé těhotenství bylo menší peklíčko, jenže těm vašim ratolestem (a občas nejen jim) je jaksi úplně šumák, že je vám tak zle, že nejste schopni vstát z křesla, aniž byste se u toho bolestí nerozbrečeli, nebo že nejste schopni ujít víc jak tři sta metrů, aniž byste pak nemuseli půl hodinu sedět a odpočívat. Oni chtějí svojí akční mámu, svoje výlety na hřiště… a když je nemají, tak vy máte doma… inu peklíčko. Když se mladší dcera narodila, to bylo teprve něco. A do toho okolí – a místy trochu i rodina – házelo nechápavé pohledy typu „Počkej, ty máš dvě děti a chceš pořád ještě psát? Proč jako?“. (Já bych vám řekla proč, ale asi bych byla sprostá.) A jelikož pro mě bylo psaní v té době záležitostí neradostnou, měl doma dvojnásobné peklíčko i manžel. Do toho nepřekvapivě přišel ještě navíc spisovatelský blok a tadá – začarovaný kruh a recept na spokojený život, manželství a potažmo mateřství je zaručen… (Vidíte to, lidi? Nechtějte být spisovateli, fakt ne…)
Vše se nakonec v dobré obrátilo, a i když jsem pořád vystresovaná, neurotická matka, knihu jsem dopsala a všichni jsme to přežili.

Myslím, že vzhledem k tomu, co jsem napsala výše, je asi pochopitelné, že mám k Bouřnému úsvitu jako autorka trochu složitější vztah než třeba k Oku bouře. Nemyslím, že se to projeví přímo na kvalitě knihy, ale troufám si říct, že na jejím celkovém vyznění to možná poznáte – po druhé knize, která prý fungovala trochu jako „fan-service“ 😀 , je Úsvit o dost pochmurnější. Ačkoliv už od samého začátku jsem plánovala, že ten konec bude asi trochu netradiční… 😀 Nejen, že zůstane ve dvou bodech poměrně otevřený, ale celé se to obejde bez nějaké velké bitvy či úžasného epického souboje. Pořád to zůstává v rovině relativně komorního dramatu, ale o zvraty a emoce vás rozhodně nepřipravím!

Během psaní Krys jsem ze sebe vydala to nejlepší, čeho jsem v danou chvíli byla schopna. Byla to pro mě nová zkušenost a rozhodně mě to posunulo zase někam dál. Stejně jako všechny knihy, které člověk kdy napíše, i Krysy mají v mém literárněautorském srdci své nezastupitelné místo.
Ale ať to zakončíme na veselou notu: Krysy jsou možná u konce a další telenovelu si snad pro příště odpustím… 😀 Ale do Leru se chci určitě někdy vrátit – i když teď od něj potřebuju pauzu (měla jsem co dělat, abych na konci už všechny postavy nepozabíjela – byla jsem s nimi zkrátka moc dlouho 😀 ).
A na samý závěr: Mám hotový už další rukopis, takže se máte na co těšit 🙂