Druhá polovina roku byla v mém případě zahájena větou: „Tak, maminko, teď vás zkusíme zvednout z postele, ať vám sem můžeme přivézt miminko – však už máte za sebou druhého císaře, tak to znáte.“ Jo, znám… Oh, jak hluboce jsem se mýlila.

Z porodnice mě vylili po třech dnech, což mně osobně celkem vyhovovalo, protože prostě doma je doma, ale pak jsem se ocitla v kolotoči, který se doteď nezastavil a něco mi říká, že se asi ještě pár let nezastaví (hehe – to je trocha hysterického smíchu). Čímž chci vlastně ve zkratce říct, že všechny moje nedůležité psací a čtecí plány vyletěly komínem.

S druhou ratolestí jsme se srovnali všichni kupodivu docela rychle – nutno podotknout, že je to vcelku slušně spinkající slunce, takže nebyl zas takový problém se sladit s novým režimem, který zahrnoval péči o dvě děti. Starší dcera je na ni moc hodná, ačkoliv v prvních týdnech byla na všechny kolem (vyjma ségry) ukázkově hnusná – zkrátka narození sourozence je vždy trochu problém, že ano. Ale nakonec se všechno v dobré obrátilo, i když to bylo opravdu perné období.

Já nevyšilovala tak moc (ale přece jen docela dost), jak jsem si myslela, protože jsem se upínala k září, kdy čekal starší dceru nástup do školky. Sice jsem během léta měla takovou menší epizodu s pocitem naprostého vyhoření, ale říkala jsem si, že se všechno srovná pak – jedno dítě ve školce, druhé bude spát, bude spousta času na knihy a hlavně na dlouho odkládané psaní. Do té doby jsem akorát po troškách pracovala na rukopisu třetích Krys, abych ho včas odevzdala, ale nové nápady se jen hrnuly a hlásily se o slovo. (Spoiler: Bouřný úsvit vyjde snad na podzim 2022.)

Jak tušíte, věci nebyly tak růžové, jak jsem si je vysnila. Věděla jsem, že dojde na nějaké nemoci a dcera nebude pořád ve školce, to tak prostě je. A možná mě mělo varovat léto, kdy starší dcera (do té doby měla asi dvakrát rýmu, jinak nic, a to mi vyběhla třeba v pyžamu do sněhu a podobně…) měla hned dvě virózy a moc milou vyrážku, na níž dva týdny brala antibiotika. Nicméně první den ve školce byl jako sen – všechny děti plakaly a odmítaly se pustit rodičů, naše dcera okamžitě odběhla mezi hračky a víceméně nám ani nezamávala. Když jsme ji po obědě vyzvedli (ostatní nové děti odcházely už v deset v rámci „adaptačního programu“), tak plakala – ale proto, že tam chtěla zůstat spinkat se svými kamarády. A tak jsem si říkala, že to třeba bude v pohodě.

Nebylo. Ale ne proto, že by se dceři ve školce nelíbilo, naopak. Ve zkratce: za čtyři měsíce své školkové docházky byla dcera ve školce pět týdnů – to jest celých 25 dnů. Všechny ostatní dny nejen že byla doma, ale byla nemocná a neustále plivala bacily na všechny kolem. Takže duševní úleva pro mé hormony (i všelijak jinak) rozjitřené nervy byla nulová, ba naopak byla situace ještě horší.

Dva nehezké záněty průdušek za sebou, nedostatek léků na dětská respirační onemocnění, inhalátory, antibiotika (i pro čerstvě vylíhlého mrňouse), střevní chřipky pro celou rodinu (přičemž já si už ani neumím představit život bez rýmy) a na závěr roku neštovice, které samozřejmě chytlo i mimčo (takže se Vánoce chvíli opravdu tvářily jako svátky „klidu a míru“ s opupínkovaným miminkem – naštěstí je to zkrátka naše slunce a nesla to statečně). A když se ty miminkovské průdušky v jednu chvíli nelepšily a vypadalo to na hospitalizaci (k níž nakonec naštěstí nedošlo), už jsem fakt nevěděla, co dělat. Nemluvě o čerstvě objevených krásách atopického ekzému (jako jasně, úplně na pohodu vysvětlíte tříletému dítěti, že nemůže čokoládu, pokud se nechce osypat… ale je ze mě aspoň odborník na přelévání vhodných olejíčků do lahviček od nevhodných sprcháčů s motivy Ledového království) a nalezené gigantické nenávisti k vosám, které nás na pět týdnů vyštvaly z ložnice, kam prolézaly pod podlahou z obřího hnízda pod střechou, než se je podařilo zlikvidovat.

Vzhledem k řadě dalších dílčích okolností a celkové dlouhotrvající náladě ve společnosti (a i ve světě) není asi úplně překvapením, že to moje psychika prostě někde v půlce listopadu vzdala. A ve stavu občasné kapitulace se nachází doteď. S čímž souvisí i to, že mám poměrně slušný spisovatelský blok – takže prostě double kill. Jo, to chceš. Štěstí v neštěstí je, že jsem se to rozhodla (relativně) včas řešit – protože obavy z poporodní deprese jsou velké (obzvlášť s přihlédnutím k rodinným predispozicím), stejně jako „počet splněných bodů“ pro její diagnózu… Dobrá zpráva je, že jsem podle všeho víceméně v cajku. Jen prostě dávka dlouhodobého stresu byla velká… a inu… dlouhodobá, což v kombinaci s hormonálním koktejlem po porodu udělalo své. Takže věci jsou stále v řešení a já se učím nově našlapovat v takové pěkné věci, které se říká mezilidská komunikace. Protože – objev roku! – lidi nemají křišťálovou kouli, a když jim neřeknete, co vás trápí, nemůžou vám pomoct, i kdyby sebevíc chtěli. A to se týká partnerů, dětí, rodičů, přátel, kolegů nebo třeba redaktorů vašich knih… Dalším velkým zjištěním pro mě bylo i to, že člověk nemusí všechno zvládat sám, že se to od něj většinou vlastně ani nečeká, a že je lepší nedržet všechno v sobě pod pokličkou, protože pak to stejně jednou bouchne – a je to zbytečně mnohem horší, než kdyby se to řešilo rovnou. To jsou moudra co? Jasně, jsou to věci, co člověk většinou sám vymyslí, ale uvést je do praxe je občas složitější. A že to vlastně neděláte (i když si třeba myslíte, že jo), zjistíte až ve chvíli, kdy se to posere.

Takže když se ve svém psychickém a emocionálním vývoji (rozkladu?) posouvám těmito zásadními mílovými kroky kupředu (nebo zkrátka někam…), pak je jasné, že mě na nějaké plnění „předsevzetí a plánů“ úplně neužilo 😀 Nicméně si to tedy shrňme:

– Na GR jsem si dala za cíl přečíst za rok 40 knih a komiksů. K dnešnímu datu mi to hlásí číslo 63, a to na mě na stole pokukuje ještě jeden komiks…
– Dočíst 5 rozečtených knih – tam jsem stále zůstala na čísle 1.
– Přečíst Kronovy děti a Převorství u pomerančovníku – nedostala jsem se ani k jedné.
– Načíst si víc Adriana Tchaikovského – přečetla jsem dvě knihy. To se fakt nedá počítat jako víc si ho načíst… 🙁
– Přečíst víc knih, než si jich pořídit – haha. Pořídila jsem si celkem 84 knih knih a 23 mang a komiksů, plus jsem ještě do knihovny doplnila 19 kousků z knihovny po babičce. A přečetla jsem jich 63. Tohle je zkrátka nerovný boj.
– Pustit se do nějaké rozsáhlé série – v únoru jsem na testu těhotenské cukrovky rozečetla první díl Mistbornů, a jsem stále na stejné stránce… Bavilo mě to, ale prostě jsem většinou neměla čas a chuť na text, kde se musela držet nějak výrazněji pozornost… Rozhodně to ale nevzdávám!
– Co se týče psaní, chtěla jsem dopsat a zrevidovat třetí Krysy, což se víceméně podařilo, ačkoliv redakce bude probíhat i příští rok…
– V rámci prokrastinačních činností (abych nemusela myslet na to, že se mi nechce psát), s nimiž jsem se také pokoušela uklidnit si nervíky, jsem se vrátila po dlouhých letech k výtvarným pokusům, tak z toho třeba jednou i něco bude… 🙂

A teď už mě v průběhu ledna čeká jen dát do kupy svých TOP 10 (jednu už mám pro Děti noci, ale dělám dvě – jednu čistě z novinek v rámci fantastiky a jednu ze všeho, co jsem za daný rok přečetla, bez ohledu na žánr a datum vydání) a pak si sesumírovat plány na rok 2022… Ten byl dobrej, co? 😀

Doufám, že váš rok byl trochu míň stresující a depresivní než ten můj 🙂 Ale nevěším hlavu, všechno se zase v dobré obrátí – nechme se překvapit tím, co přinese rok 2022.