Vždycky jsem zastávala názor, že spisovatel (nebo chcete-li autor) by neměl jen psát o svých velkých plánech, ale měl by je především uskutečňovat. Vždycky mi to připomene hlášku z filmu Van Helsing s Hugh Jackmanem: „Když chceš někoho zabít, máš to udělat, a ne o tom pořád jen mluvit!“

Jenže já v poslední době zjišťuju, že místo psaní vymýšlím spousty blbin a navíc je ještě ani nejsem schopná dotáhnout do konce. Tak nějak jsem se totiž shlédla v různých merch záležitostech a strašně ráda bych něco podobného nabídla svým čtenářům. Vždycky se pro něco nadchnu, odsunu psaní, a pak stejně skutek utek, protože s každým dalším dnem, kdy domýšlím detaily a sháním si informace k tomu, jak se co dá udělat, klesám na mysli a musím si připomínat, že zas tak velkou tu fanouškovskou základnu nemám. A tak od vymýšlení merche přesedlám na snahy o vymyšlení nějaké propagace – ale jelikož jsem antitalent, výsledky jsou většinou nevalné. Najednou se tak přistihnu při tom, že jsem takhle proflákala třeba skoro celý měsíc, který jsem měla věnovat psaní.

S tím, jak mi psaní v poslední době tolik nejde – ve smyslu jsem utahaná jako kotě a času je víc než pomálu – se navíc v kombinaci se stále zuřivým hormonálním koktejlem (Kdo to sakra vymyslel, že v takhle náročné situaci tu ženskou ještě psychicky rozhodí blbé hormony!) dostávám do podivného frustrujícího stavu, kdy mám pocit, že nejsem na nic dost dobrá. Jsem si plně vědoma toho, že je to asi normální a že si tím projde drtivá většina žen po porodu, ale to nic nemění na tom, že se občas cítím vyloženě zdeptaná tím, jak na mě ze sociálních sítí (jo, já vím, že to dost zkresluje…) vyskakují fotky a posty toho, kdo jel kam na dovolenou, jakej udělal výšlap, kolik kdo přečetl/napsal knih, jak kdo vyrábí, kreslí, muzicíruje… Do toho teď všude vyskakují důležité posty o tom, ať jdeme volit, co apelují na naše lepší já, a celkově nás socky neustále vybízejí k tomu, ať myslíme na všechny a všechno kolem a trochu víc se sebevzděláváme a sebezlepšujeme v ledasčem. Moje boží cílená reklama mi navíc neustále nabízí webináře o tom, jak na vzteklé děti, případně lekce cvičení „jak se po porodu dostat zase do formy“. Díky. Fakt.

A co mezitím dělám já? Trčím doma na zadku, protože se už od léta točíme na kolotoči rýmiček, kašlíčků, vyrážek a dalších úžasností, čemuž zrovna nepomohl nástup starší dcery do školky (ačkoliv jsme se na to já i dcera dost těšily – každá pochopitelně z jiných důvodů). Horko těžko jsem dopsala tu „blbou“ třetí knihu, nad kterou jsem seděla bezmála dva roky… Kupí se mi knihy, které bych si ráda přečetla, ale vím, že se k tomu nejspíš nedostanu, v hlavě mám tolik nápadů, které není kdy hodit na papír, ze zahrady je ráj trifidů a z domu se stala neukliditelná sluj plná hraček, plínek a špinavého oblečení (Jak je možné, že peru víceméně denně a ty koše na prádlo jsou pořád plné!). A moje mozkové buňky většinou rezignují někde u toho, za kolik jsou teď v Lidlu trojkové plenky a jestli už jsem nasbírala dost bodů v Tetě na slevu na další Nutrilon.

A někde mezi tím se opájím představami toho, jak by bylo boží, kdybych udělala nějaký „mystery box“ pro své čtenáře. (Ano, tušíte správně, inspirovalo mě OwlCrate – za jehož objevení, respektive za touhu mít v limitované edici The Scorpio Races od Maggie Stiefvater, se doteď lehce proklínám…) Maluji si v pestrých barvách, jak by tam byly ručně malované plátěné tašky a ručně dělané záložky s vránami, mnou dozdobené svíčky a grafické tisky (to až se konečně dostanu k tomu grafickému tabletu, který jsem dostala od manžela k narozeninám (v květnu!), což byl naprosto super dárek, kterým mě velice potěšil, ale zatím jsem u něj seděla jen dvakrát…), zápisníky a pohledy a nalepovací štítky s věnováními pro ty, kdo se k podpisu do knihy jinak nemůžou dostat, a samolepky a… a… a… spousta dalších věcí.

Do toho jsem se vrhla na přípravu Patreonu – kdyby náhodou, žejo. Protože to je platforma, která se mi opravdu hodně líbí – nabízí čtenářům řadu věcí navíc a pro autora je to taky nějaká ta koruna navíc (nemá smysl si nic nalhávat)… Je to možnost, jak se autoři a čtenáři mohou zase setkat na trochu jiné úrovni. A pro malou rybu jako já – kdyby to fungovalo – by to taky byla trochu psychická podpora a nemusela bych se pak tolik bát, co jednou bude s celou tou kupou příběhů, které mám v hlavě. Ten koncept pro svůj účet mám rozpracovaný docela do detailu – mám tam už vymyšlených osm typů odměn a už mám i pár krátkých textů… Ale vždycky se zaseknu na tom, že by o to nebyl zájem – a přitom je to věc, co by i mě samotnou bavila…

A v neposlední řadě si pohrávám s myšlenkou na příběh na pokračování, do něhož byste mohli svými rozhodnutími zasahovat i vy, čtenáři. Už kdysi jsem takhle na svých původních stránkách publikovala povídku Mrtvá čarodějka (úvodní text s nekromantkou Nix) a docela hezky to fungovalo 🙂 V principu jde o to, že napíšu kus příběhu a na konci vám dám vybrat z několika možností, jak by se to mohlo dál vyvíjet (jsou to takové „vývojové větve“, nad kterými autor při tvorbě příběhu většinou tak jako tak přemýšlí…). Podle vítězné volby se pak příběh ubere kýženým směrem… až do dalšího výběru.

Ať je to jak chce, potřebuju se vymanit ze své současné depkovitosti (taky neustálého marodění, což spolu může souviset že ano…) a s tím úzce související lemrovitosti a potřebuju aspoň něco z toho dotáhnout do konce! A kromě toho bych taky zase mohla začít psát… ehm. (Ale aspoň jsem si obarvila vlasy a to se počítá! :-D)

Takže abych celý ten tvůrčí kolotoč zase nějak nakopla, zkusím si aspoň naplánovat pár článků, které chci v dohledné době (čti do konce roku) uveřejnit:
– Literární plány do budoucna (toliko k tomu, aby člověk nepsal jen o tom, jak chce psát)
– O tom, proč bychom se neměli pošklebovat literárním žánrům, které zrovna nečteme
– Psaní s pidižvíkem za zadkem level 2
– Shrnutí letošních předsevzetí – jak to s nimi dopadlo (přece jen je říjen, to je ten konec roku – obzvlášť s mojí současnou aktivitou – za rohem!)
– A na začátku nového roku samozřejmě nemůžou chybět TOPky a plány na nový rok

PS: Kdyby vás třeba náhodou něco z mých plánů zaujalo, dejte mi klidně vědět – třeba mě to nakopne konečně k tomu začít něco kloudného dělat 😀