Jak se loví krysy aneb Od nápadu k vydání

Nedávno jsem dumala nad tím, kdy se vlastně začal rodit nápad na sepsání Krys… A zjistila jsem, že na rozdíl od mých ostatních příběhů vznikly Krysy z celé řady dílčích drobností. Byla to přiměřeně dlouhá cesta. Připraveni?

Prvním popudem je skutečnost, že už mě delší čas lákala představa podrobit nějaký fantasy svět zničení – ne takovému, kterému nakonec hrdinové s vypětím všech sil a za cenu značných obětí zabrání, ale skutečné destrukci.

Na mysli mi vytanul nápad (už někdy v lednu 2016), ale zatím zůstalo jen u prologu a první kapitoly, protože se ukázalo, že svět by byl na vysvětlování příliš složitý, a dost by se tím rozmělnila atmosféra, na níž by tenhle příběh měl stát. A taky hrdina musel ujít dlouhou cestu, aby se mohl dostat do toho svrabu, do jakého se dostal… Nakonec jsem se v roce 2016 hecla a rozhodla se pokořit mou dlouholetou nemesis – literární soutěž Vidoucí. Dva týdny před uzávěrkou soutěže jsem během víkendu nadatlila povídku „Požírač blesků“, kde jsem mimo jiné představila dračího boha Serpina. Lehká porce naturalismu, nějaká ta technologie a nová slovíčka… o úplňku na zahradě rituálně podříznuté černé kuře… Abrakadabra… bylo z toho druhé místo. „Požírače blesků“ jsem následně mírně přepracovala, výrazně rozšířila a stala se z něj samostatná dějová linka v Krysách.

Druhou věcí stojící za Krysami apokalypsy v jejich současné podobě byla skladba „Il Salto Dell’Angelo“ od italského pianisty Roberta Cacciapaglia (nedokážu to jméno vyslovit a nejspíš ani správně vyskloňovat, za což se omlouvám) – s čímž úzce souvisí i obrázek v youtubovém videu, kde jsem skladbu objevila. Vznáší se na něm anděl a za ním jsou vidět trosky polorozbořeného moderního města. Nejen, že mi sama skladba navodila husí kůži – jasný důkaz toho, že má fakt sílu –, ale kromě toho obrázek perfektně zapadal do mé vize globální likvidace nastavené v „Požírači blesků“. A jak už to tak bývá, hlavou mi okamžitě blikla jedna scéna. Usídlila se tam a během cesty vlakem domů z práce se zrodila postava jednoho z hlavních hrdinů Krys – Garifa Ungaara. Doma jsem pak onu scénu rychle hodila na papír, abych si vyzkoušela, jak to zní. (Jen pro zajímavost: tahle scéna (samozřejmě upravená) se nakonec dostala až do závěru druhého dílu.)

Třetí věcí byla vějička, kterou jsem nahodila v „Požírači blesků“, o bohovi jménem Corvus. Už když jsem psala povídku, věděla jsem, jaký je Corvův příběh. Ale teprve, když jsem se nad tím vším zamyslela, mě to napadlo: Co kdybys, ty trubko, všechny ty příběhy spojila do jedné knihy?

Proč mě to do té doby nenapadlo? Měla jsem za sebou vydaný povídkový román Noční labuť a odevzdaný rukopis Perutí noci – oboje knihy s poměrně nízkým počtem postav a především s lineární dějovou linkou. A i když jsem dřív psala svoje veleslavné internetové romány s větším počtem postav i dějových linek, poslední roky jsem strávila prací na příbězích Nix, takže jsem se bála, že jsem vyšla ze cviku. Naštěstí se ukázalo, že je to jako jízda na kole…

První díl Krys jsem začala psát v prosinci 2017 a musím říct, že mi vznikal pod rukama poměrně rychle a stránky utěšeně přibývaly. Drtivou většinu knihy jsem napsala od prosince do půlky června – pak přišla na svět dcera a já si dala chvíli pauzu.

Po pravdě jsem se pár týdnů po porodu bála, že se inspirace nadobro vytratila. Jasně, člověk si říkal, že to bude změna, tělo bude vyflusané a kdesi cosi. Ale já měla v hlavě prázdno. Totálně prázdno. Zpětně si říkám, že jsem jen zbytečně plašila, jenže v tu chvíli jsem z toho byla vážně rozhozená. Opět se ukázalo, že jsem se bála zbytečně – zničehonic, ze dne na den, to všechno zase naskočilo zpátky.

Během několika dnů jsem dokončila poslední kapitoly a udělala celkovou revizi rukopisu. Tehdy mi nějak spadl MS Word a spolu s ním i celý Dropbox, ve kterém rovnou píšu, a text se změnil na můj oblíbený „neplatný soubor“. Dostala jsem totálně hysterický záchvat, ale naštěstí mě zachránil technicky zdatný manžel. (Text jsem samozřejmě měla zazálohovaný, ale bez nejnovějších drobných úprav a formátování. Nicméně v danou chvíli mi to přišlo jako konec světa…)

Spousta autorů dlouze přemýšlí, kam svůj rukopis poslat. Já měla jasno. Věděla jsem, že v Gorgoně, kde jsem publikovala Nix, takhle dlouhé rukopisy nepřijímají, a navíc jsem se už dřív bavila s redaktorem a shodli jsme se, že mám zkusit svoje příběhy udat jinde – Gorgona je malé nakladatelství o dvou lidech, kteří knihám věnují maximální péči, ale mohou jich vydávat jen omezené množství ročně a já, jak se ukázalo, spadám do kategorie lehčích grafomanů… Shodli jsem se taky na tom, že příběhy se mají vyprávět ideálně v době, kdy jsou napsány – jednak by za pár let mohlo být dané téma už neaktuální (nemyslím tím jen to, že se autoři snaží být za každou cenu in, co se týče témat), jednak je pak spisovatel autorsky už někde jinde. A pokud chcete zabrousit do filozofické roviny, pak si příběhy prostě samy říkají, kdy chtějí být vyprávěny, a proto byly napsány tehdy, kdy byly.

Dva dny jsem smolila synopsi a průvodní dopis a pak jsem rukopis poslala do Hostu. Proč tam? Jednoduše proto, že se mi jejich knihy a přístup k fantastice v posledních letech na naší scéně líbí nejvíc. A když jsem zjistila, že vydávají české autory fantastiky, nebylo o čem diskutovat.

Jako magor jsem každý den kontrolovala email, i když jsem si v duchu říkala: „Nebuď blbá, mají na to minimálně tři měsíce – budeš ráda, když ti vůbec odpoví, ať jdeš k šípku…“ Následně jsem zjistila, že na křtu Dračího města (knihy mé kamarádky a literární kolegyně Petry Machové), který se konal týden po mém odeslání Krys, bude redaktor z Hostu, který má na starosti fantastiku, a kterému jsem rukopis posílala.

Každý normální člověk by si řekl, že toho využije, připomene se, prostě o sobě dá vědět. Mně se udělalo zle a byla jsem v pokušení na akci vůbec nejít. Druhý den jsem se naštěstí uklidnila (Nebuď blbá, nejspíš ten mail ještě ani nečetl, a jestli jo, tak stejně nebude vědět jen podle ksichtu, že seš to ty, takže klííídek.) a na křest dorazila. Byla jsem samozřejmě pekelně nervózní. (Do toho tatínek poprvé sám hlídal ten náš poklad, takže jsem byla navíc pořád přilepená k telefonu a psala, jestli je vše v pořádku.) Kdo mě zná, ví, že když jsem nervózní, neskutečně melu pantem a jsem hlučnější než obvykle (a taky nedokážu tak úplně udržet oční kontakt a rudnu), v nejhorším případě začnu propadat panické hysterii. (Manžel mi pořád opakuje, ať tyhle věci neříkám, ale já si nemůžu pomoct – chci, abyste věděli, že pokud mě v nějaké takové chvíli zastihnete… není to vámi… je to mnou… – klasika, co?)

V nestřežený okamžik jsem zůstala na frajplace bez společnosti někoho, s kým bych se mohla bavit, a vtom se za mnou ozvalo: „Tak jsem si přečetl ten rukopis.“

Pokud znáte (alespoň z fotek) Jiřího Štěpána, redaktora fantastiky z Hostu, tak víte, že je to poměrně vysoký medvěd s plnovousem (a vcelku hlubokým hlasem). Takže upřímně – málem jsem vyletěla z kůže. Nemluvě o obsahu toho sdělení. Pomodlila jsem se ke všem literárním bohům, ať moc nezrudnu, nebo se nerozbrečím, až rukopis odmítne a ještě mi to sdělí osobně. Otočila jsem se k němu obličejem a předpokládám, že mé pohyby vypadaly jako pohyby nějakého zarezlého robota někde ze skládky. (Prostě umím dělat dobrý první dojem!) Nicméně odmítnutí jsem se nedočkala. Rukopis prý postoupil k nejvyššímu a za pár týdnů mám očekávat finální verdikt.

Verdikt mi přistál v mailu týden nato: Bereme.

Upřímně, tenhle článek jsem si připravila už někdy v únoru, a chtěla jsem tou větou výše skončit, protože by to bylo skvěle úderné… jenže to vzhledem k současným událostem nejde. Možná jste to taky zaregistrovali, ale náš svět postihla menší apokalypsa v podobě pandemie, což se projevilo všude, i na knižním trhu. Jasně, to že vydávám první díl trilogie nazvané Krysy apokalypsy v roce, kdy apokalypsa na určité úrovni skutečně proběhla a navíc je podle čínského horoskopu rok krysy, má slušný marketingový potenciál, ale i tak…

Tudíž se s vámi pro představu alespoň ve zkratce podělím o pár peripetií, které Krysy zdárně překonaly, aby se vám mohly dostat do spárů.

Původní vydání bylo plánované na duben, aby se kniha mohla propagovat v rámci Světa knihy – měla jsem tam mít besedu na Humbook Stage a autogramiádu. První ranou bylo zrušení Světa knihy. Trošku jsem si posmutnila, ale co, jde se dál. Pak se ukázalo, že covid je větší svině, než se počítalo, a všechno se na chvíli zastavilo. Dva týdny před vydáním Krys zkolaboval knižní trh, a kniha se tak musela stáhnout z tiskárny. I když to vypadalo všelijak, vše se nakonec v dobré obrátilo, a ačkoliv byl termín vydání posunutý, pořád to nebylo nic strašného. Musela se nicméně změnit vazba knihy. Z avizovaného vázaného vydání se tak stalo vydání brožované. A poslední, s čím se Krysy nyní potýkají, je skutečnost, že nemůžeme najít místo, kde by se mohl uspořádat křest… protože covid.

Ale já ani Krysy jsme se ničím z toho nenechaly odradit! Naopak – Krysy jsou teď pořádně zocelené a s o to větší vervou se na vás vrhnou. Věřím, že je to příběh, který se vám bude líbit a pevně doufám, že si jeho hrdiny zamilujete (nebo je budete nenávidět) tak, jak si zaslouží. Odklad vydání mi navíc dal čas vymyslet a realizovat pár blbůstek souvisejících s knihou, které by mohli knihomolové ocenit. (A taky zapracovat na třetím dílu, abyste nemuseli na další svazky série dlouho čekat.)

Když vezmu v potaz, co nám rok 2020 předvedl, tak se moje motto ukazuje sakra pravdivé, možná skoro prorocké, protože:

(A vy určitě potřebujete svůj výtisk!)

2 komentáře: „Jak se loví krysy aneb Od nápadu k vydání

  1. Když dojde na apokalypsu, být krysou se zdá být docela výhra 🙂
    Bude to kniha s příběhem, to se mi líbí. Byť jako většina historek k táboráku to bude zábavné až retrospektivně…
    Říkáš, že Vidoucí jsi pokořila povídkou nadatlenou za víkend? Hmm, s dovolením bych si letos půjčila Tvůj přístup k věci, několikaměsíční plánování a nervování se zjevně neosvědčuje 😀

    1. Taky si říkám, že být přiměřeně roztomilým hlodavcem má v době apokalypsy své výhody,
      Souhlasím – vždycky v čase oznámení nějaké další komplikace jsem se moc nesmála, ale je mi jasné, že jednou to budu dávat jako skvělou historiku k dobru 😀

      Co se týče Vidoucích – já se taky vždycky nervovala a plánovala vše dopředu, pilovala… a vždycky prd – nedostala jsem se ani do druhého kola. A pak jsem si řekla, že když mi má vyjít kniha (už jsem se pak soutěží účastnit nemínila), tak to prostě risknu. Myslím, že jsem měla hodně štěstí, že se porotcům povídka trefila do nálady a vkusu (ačkoliv jsem po dřívějším prostudování vítězných povídek zjistila, že s úplnou klasikou prostě nemám šanci uspět, i kdybych se na hlavu stavěla). Takže prosím, je klidně možno si tuto taktiku vypůjčit 😀

Napsat komentář: Daletth Zrušit odpověď na komentář