Není tomu dlouho, co má ratolest oslavila druhé narozeniny a já si uvědomila, jak moc ten čas letí. A jak rychle se taky mění věci, o nichž je člověk skálopevně přesvědčen. Předem vás varuji: tenhle článek bude dlouhý, bude hodně (!!) o mateřství a trochu o psaní a o tom, jak se tyhle dvě věci (ne)dají skloubit dohromady. A taky se trochu bojím, že to bude moje písemná autoterapie 😀

Když jsem byla před pár lety na Světě knihy na křtu Ženy se sovou, vyprávěla tam Františka Vrbenská o tom, jak to mají spisovatelky v životě těžké. Že musí chodit do práce, starat se o děti a manžela i o domácnost a teprve pak mají krátké okamžiky na to, aby něco napsaly. Tak trochu jsem se tomu tvrzení pošklebovala, protože jsem vyrůstala celý život v přesvědčení (v němž mě utvrzoval i můj manžel), že na děti jsou potřeba dva – jak na jejich dělání, tak na jejich výchovu a péči. Věděla jsem, že jakmile si nějakého toho pišišvora domů pořídíme, věci se změní: času bude výrazně méně, únava bude větší, nálada na psaní nebude tak častá. Nikdy, ale absolutně nikdy mě nenapadlo, že bych se psaní měla vzdát. Proč taky? Po mužích nikdo nechce, aby se vzdávali svých koníčků, když se narodí děti, a nikdo se nepozastavuje nad tím, že dál chodí s kamarády na pivo, tak proč by to pro ženy mělo být jiné? Takže na jedné straně hororové historky na straně druhé moje očekávání á la „představuju si to jako Hurvínek válku“. Jak už to tak bývá, pravda je někde uprostřed.

Už když jsem otěhotněla, začala jsem postupně přehodnocovat priority – zrušili jsme pracně vypiplaný webzin Dagon, kde jsem byla šéfredaktorkou, a omezila jsem i další aktivity. Po narození dcery se ukázalo, že tyto kroky budou muset být ještě radikálnější. I když jsem recenzovala pro Děti noci, začala jsem si recenzáky opravdu důkladně vybírat – pokud možno už žádné experimenty. Takřka úplně jsem přestala dělat svým známým betareadery (čtení pro ostatní jsem vypustila už dřív), o nějakých psacích radách a amatérských redakcích nemluvě. I to psaní jsem omezila. I když ze začátku hlavně proto, že jsem na to prostě neměla dostatek fyzických ani duševních sil.

Po nějakých dvou třech měsících po porodu se věci usadily, zajely do nových kolejí a mně nastal zlatý čas. Jako vážně, bez ironie. Já o svém dítěti ani nemohla mluvit na dětských hřištích, protože by mě všechny ty unavené, deprimované matky ukamenovaly. Chvíle, kdy jsem dceru houpala v houpátku, ona si žvatlala a hrála (nebo spala) a já u toho psala, byly boží. Jasně, když jsem psala erotickou scénu a dítě si se škodolibým smíchem prdlo tak, až jsem z toho málem hodila šavli, nebylo to nic moc – k psaní takové scény se člověk hned jen tak nevrátí, to vám garantuju. Podobné je to s různými vypjatými scénami – pokud se během nich ozvou divné skřeky, strašidelné dětské ukolébavky ze zpívajících hraček a podobně, jako autor v tu chvíli ztratíte trochu toho psacího elánu. Ale jinak? Totální pohoda.

Během deseti měsíců jsem stihla udat první díl Krys apokalypsy a napsat druhý. O množství přečtených knih a napsaných recenzích ani nemluvě! Úplně v klidu jsem zvládala domácnost (pravda, zahradu jsme ten rok vynechali), doma byla pohodička a dobrá nálada. A já si to mateřství užívala plnými doušky. Něco mi říká, že ne všechny ženy mého ražení – tedy takové pro něž péče o děti, manžela a domácnost nepředstavuje absolutní vrchol štěstí a naplnění – mohou říci totéž.

Tušíte nějaké ALE? Tušíte správně (možná někteří z vás trochu „podvádějí“ a třeba si na facebooku všimli, že už delší čas píšu o tom, že vlastně moc nepíšu…).

Pak totiž přišel zlom. Dcera začala na nějakých čtrnácti měsících sama chodit a najednou ta péče o domácnost byla – nepřekvapivě – o dost náročnější. Začala jsem být víc unavená, měla jsem na sebe méně času a byla jsem tak častěji i hůř naladěná. A pak se dcerka rozhodla, že vlastně nepotřebuje spát. Abychom se pochopili: ona přes noc spí krásně, jen zkrátka vstává v sedm a málokdy jde spát před desátou hodinou večerní. A došlo k tomu ze dne na den – asi si řekla, že to bude lepší udělat jako s náplastí: rychle. Což v překladu znamená, že můj osobní čas se ze dne na den smrsknul z nějakých čtyř hodin na hodinu – a to ještě, když se pidižva rozhodne, že půjde po obědě spát. A během takhle krátkého časového úseku toho většinou nejsem schopná moc napsat. Večer už připomínám vařenou zeleninu a na psaní není moc pomyšlení. Proč si tedy nepřivstat a nepsat ráno? Dítě má dobré anténky a taky pak vstává dřív (což bohužel neznamená, že by šlo analogicky i dřív spát). Pokud si říkáte, že je to jen období a zase brzo přejde… Jo, to jsme si doma říkali taky. Utěšujeme se tím už deset měsíců.

Takže po naprosté nirváně už nyní chápu tvrzení Františky Vrbenské a už se mu moc nepošklebuju. Občas bych totiž psala, až bych brečela, ale prostě není kdy. Od října 2019 do konce června 2020 jsem tak napsala pouhopouhých 115 stránek. Co na tom, že o rok dřív jsem za stejný čas napsala dvojnásobek… A když jsem v zimě pracovala na redakci prvního dílu Krys, tak jsem se dopustila podle všech zásad výchovy naprosto trestuhodné výchovné chyby a pustila dceři pohádky, abych mohla aspoň hodinu v klidu pracovat.

Měla jsem radost, když jsem přišla s geniálním konceptem „Zuzčino psací odpoledne“ – to jest pravidelné volno na psaní, kdy (ideálně) čtyři až pět hodin v kuse neuslyším ani o dítěti ani o manželovi. Protože nebudeme si nic nalhávat, s dvouletým skřítkem za zadkem, který vás nenechá dojít si ani samotné na záchod, toho vážně moc nenapíšete. A tatínkova přítomnost nepomáhá, jakmile je maminka v dohledu, je to konečná.

Tušíte správně – že bych psací odpoledne měla pravidelně, nehrozí. Když už si ho totiž naplánuju (někdy vážně uplyne týden a já si to pořádně ani neuvědomím, čas mi dost splývá), tak do toho vleze něco v práci, manželova únava/nevolnost, moje únava/nevolnost, dítě, které je tak protivné, že ho vážně nemůžete vzít mezi lidi, nečekaná návštěva, počasí, zavřené hřiště/herna, korona, … Jednoduše řečeno: plán je to dobrý, ale jeho realizace dost často vlivem vnějších okolností selhává.

Nicméně posledních pár týdnů se snad trochu blýská na lepší časy a s tím psaním to bude lepší. Doma se snažíme nacházet trochu schůdné řešení, jak to všechno skloubit. Nejspíš to nikdy nebude úplně ideální, ale aspoň sem tam napsaná kapitola, je pro mě úspěch. Recenze jsou na naprostém minimu (ještě jsem se nepřiměla zrušit je zcela, mám pocit, že bych se tím úplně odstřihla od fantastického světa a ztratila s ním kontakt) a všechno ostatní – včetně betareadingů – jsem už kompletně vypustila. Koncem června jsem tak konečně dopsala první třetinu finálních Krys, následně si rozvrhla koncept dalších dvou částí a napsala novou kapitolu – vzhledem k tomu, jak to šlo poslední rok, je tohle vážně super pokrok a moc mě těší. A i když je to stále na můj vkus pomalé tempo, budu ráda, když se mi ho podaří udržet.

Nejspíš je to trochu zvláštní, když jste si nemohli přečíst ještě ani první Krysy a já tu depkařím, jak nestíhám psát trojku. On tím pádem totiž vlastně ani nikdo nevidí, že to psaní nestíhám a mám s ním trochu problém, ale já to vím… a štve mě to.

Možná si teď řeknete, že jsem děsná máma a manželka, když chci občas od své rodiny trochu pauzu, abych mohla psát. Ale to, že mám dítě, přece neznamená, že já jako individualita na tomhle světě končím, že už nemám nárok na žádnou další životní roli, na vlastní tužby a sny. Miluju svého manžela, miluju svoji dceru… ale miluju taky sama sebe – a to znamená naplňovat nejen jejich potřeby, ale i ty moje, mezi něž psaní neodmyslitelně patří. Zároveň jsem přesvědčená, že přání nějakého pravidelného přísunu času, kdy nemusím řešit ničí požadavky a bobíky a můžu přestat být na chvíli ve střehu, není ničím odporně sobeckým, ale zcela lidským. A nic na světě mě nepřinutí si myslet, že to ze mě dělá špatnou mámu. Doufám, že si to jednou uvědomí i ostatní ženy: to, že chcete občas nějaký ten čas pro sebe z vás nedělá špatné mámy – ani partnerky – a neznamená to, že svou rodinu nedostatečně milujete.

PS: Až budu příště psát o psaní na mateřské, slibuju, že se pokusím, aby to bylo optimističtější a třeba i veselejší (nějaká historka „z natáčení“?).
PSS: Tenhle článek dopisuju v půl druhé v noci a je to za poslední týden asi jeho pátá verze (a pořád je o dost osobnější, než jsem původně zamýšlela).